my hope // hopemin

~Six~

Flashback, 2,5 roku zpět:

Vzbudil mě otravný zvuk mého mobilu. Měl jsem chuť s ním udělat totéž co s většinou mých budíků, jelikož byla sobota a navíc něco kolem šesté ráno, ale místo toho jsem si raději jen ztlumil zvonění a pokusil se znovu o spánek.
Nakonec mi to ovšem nedalo a já stáhnul po tom pekelném stroji, abych věděl, kdo mě tak brzo ráno otravuje.
        Po krátkém zápolení s heslem, které jsem zadal až na popáté, jelikož jsem rozepsalostí přivřenýma očima neviděl na klávesnici, jsem mobil odemknul a zjistil, že mi došla zpráva od Hoseoka.
Tohle si ten bastard ještě odskáče! Zaklel jsem vduchu a zprávu si zobrazil.

Hobi hyung: Ahoj Jiminie, doufám že tě nebudím, ale potřebuji s tebou o něčem nutně mluvit...

Jiminie: Neee, vůbec mě nebudíš (*ironie*) a o čem tak důležitým se mnou potřebuješ mluvit, když mě budíš v šest ráno?

Hobi hyung: Prostě je to důležitý...Za jak dlouho bys mohl být u mě?

Jiminie: Tak za tři hodiny

Hobi hyung: Tak ok...kolem deváté tě budu očekávat :D

Už jsem se ani neobtěžoval mu odpovědět a znovu se zachumlal do peřin. Dneska jsem byl odhodlaný ještě usnout...a dokonce se mi to i povedlo!
Probudilo mě až hlasité řinčení zvonku u mého bytu. Líně jsem se zvedl a zapřísahal se, že toho, kdo stojí za mými dveřmi, vlastnoručně uškrtím.
Rozespale jsem hmátl po klice a dveře otevřel s tím, že toho člověka pěkně rychle vypakuju. Po otevření na mě ale čekalo překvapení. Stál tam totiž Hoseok a tvářil se ustaraně.

"Co tady děláš?" Optal jsem se poněkud  překvapeně. "Říkal jsem ti přece, že na devátou přijdu." Zívl jsem. Hoseok se mírně pousmál.
"To jsi trochu prošvihl, Jiminie. Je totiž 12:30." Řekl. "Když jsi nepřišel, měl jsem o tebe strach a tak jsem radši přišel za tebou."
"Kolik že je?!" Vypoulil jsem na něj oči a pozval jej dál.
"Půl jedné." Ušklíbl se Seok a u botníku si vyzul tenisky.

O chvíli později už jsme seděli naproti sobě u stolu v neprostorné kuchyni, kterou poskytoval můj byt a čekali, až jeden z nás promluví.
Nakonec už jsem to ticho, které mezi námi vládlo, nevydržel a promluvil:
"O čem jsi to chtěl vlastně mluvit?" Optal jsem se zvědavě.
"J-já...ani nevím odkud začít." Povzdechl si Hobi a na několik sekund se odmlčel.
"Vlastně jde o to...že...víš jak jsem složil tu písničku...?" Vymáčkl ze sebe nakonec Hobi. "Jo jasně....byla fakt skvělá." Usmál jsem se při vzpomínce, kdy jsem jeho skladbu hrál na piano.
"A co s ní?"
"No...to nebyla první ani poslední skladba, kterou jsem složil a...rozhodl jsem se přestoupit na uměleckou školu..." Řekl Hobi poněkud zasmušilým hlasem.
"A...vzali tě?" Zeptal jsem se. Podle jeho tónu jsem ovšem poznal, že něco není v pořádku.
"Říkali...že mám nádherný hlas a že moje skladby jsou úžasné a...vzali mě..."
"To je úžasný, Hoppie! Gratuluju!" Vykřikl jsem a přes stůl ho objal.
Hoseok však nevypadal, že by z toho byl nějak zvlášť nadšený.
"Copak se děje, Hobi? Proč mi připadá, že z toho nejsi vůbec šťastný?" Optal jsem se hnědovkáska starostlivým hlasem.
"No víš..." Seok se na chvilku zarazil. "Ta škola....je až v Busanu...takže už se tam budu stěhovat do podnájmu, abych do školy nemusel dojíždět." Hlesl nakonec a v očích se mu zaleskly slzy. V tu chvíli jsem to pochopil....už se nebudeme moci vídat...rozhodně ne tak často, jako doposud...

Od té doby co jsi odjel, jsme se dost odcizili....ale aspoň jsi byl stále v Koreji....

***

Ahooj! Další kapitolka je tady!! Těšili jste se?

Tak...jak se vám kapitola líbila...? Vypadá to, že už se spolu Jimin s Hobim nebudou moc vídat a jejich přátelství se rozpadne...a nebo ne?

Chci vám taky moooc poděkovat, že tuhle sračku čtete a za všechny vaše voty a milé komentáře <3
Luv ya :**

Vaše Kačii :**