Teď nebo nikdy [Dokončeno]

VIII.

Cestou mlčíme. Mezi námi zavládá těžké ticho, plné otazníků. Jedeme asi pět minut. Zastavuje před non-stop podnikem.
Vystupuji a následuji ho. Vcházíme do čistého podniku. Je kolem desáté a moc lidí tu nesedí. Spíš žádní lidé.
"Chci, chci abys věděla, že můj názor na tebe se nemění. Včera jsme se o tom bavili..." očima spočívá na podtácku na hrnek.
"Eriku nezamlouvej to." řeknu klidně.
Pohled zvedne k tomu mému.
"Já jsem pak.. Šel jsem za tebou do pokoje.. Pak. Chtěl jsem se ti omluvit. Do té doby jsem vůbec nevěděl, že něco bereš. Ležela jsi na posteli a mělas otevřený oči. Ale nedívala jsi se nima." tuhne mi krev v žilách.
"Tys. Eriku. Tys mě viděl sjetou??" ptám se tiše.
Mé překvapení jde ale slyšet. Je mi to nepříjemné. Asi tím, že to je On. Pohled má tvrdý a neústupný, ale zračí se v něm spousta omluv
"Pročs nic neřekl?!" zeptám se a hlas mi vyletuje do výšek.
"Myslel jsem, že je to takhle lepší. Bál jsem se o tebe." hudba linoucí se z reproduktorů celou situaci jen zesmutňovala.
Taylor Swift svojí smutnou a dojemnou písničkou Safe & Sound mi vehnala slzy do očí.
"Tam jsem si uvědomil, že.. Zničilo by mě to, tě ztratit... Už kvůli Dennymu." slzy se derou ven a skrápějí mou bílou halenku.
"Omlouvám se. Neměl jsem právo.." slz si všímá on.
Skoro přes ně nevidím.
"Emm. Rozhodně jsem tě nechtěl rozbrečet." cítím jeho paže, jak si mě přitahují k sobě.
Brečím mu do bílého trička, které schovává pod koženou bundou. Obsluha si nás inteligentně nevšímá.
"Eriku. Nejsem to co jsem bývala. Chápeš? Už jsem jiná. Nemohla bych Dennyho ani rodinu opustit. Dokonce ani tebe." zašeptám.
Doufám, že to neslyšel. Ale podle toho jak se napjal, mi dokazuje opak.
"Prosím… Neplač. Né kvůli mně." šťouchne mě mezi žebra.
Můj pláč díky jeho vtípku přechází ve smích.
"No vidíš. Tak ti to sluší mnohem víc." poukáže na můj úsměv.
"Jo? S rozteklou řasenkou a rudým opuchlým obličejem?" odlepuji se od jeho hrudě, ke které jsem byla do teď přilepená.
Všímám si černých fleků od řasenky.
"Ne." pronese vážně, ale zacukají mu koutky.
"Zapomněla jsi dodat i červené oči." rozesměje mě.
"Já myslím, že jsem připravená jít pařit." na to mi odpoví velkým zářivým úsměvem.
Cesta k domu bratrstva zabere jen chvíli. Hrají nám při ní The offsprings. Takže si poklepávám nohou do rytmu a broukám si.
Již zdálky jdou slyšet basy a tlumená hudba. Dojíždíme k původci toho hluku. Studenti tančí i venku na trávníku.
Je tu tak o třetinu víc lidí. A to je otázka tak.. Mrknu na hodiny na rádiu... Půl hodiny.
Vylézám z auta. Procházím kolem hlasitě se smějících studentek s Erikem v závěsu. Když vejdu do domu, je tu plno. Všude zní hlasitá hudba.
Mladé páry se k sobě tisknou a tančí v rytmu. Erik mě chytí za zápěstí a táhne mě davem. Dostáváme se přes tančící páry až do kuchyně.
Tady je v celku prázdno. Sedám si na linku vedle pivní pípi. Začnu si čepovat do jednoho čistého kelímku.
"Být tebou, dám si raději tohle." pohled mi padne na zavřený lahváč co drží v ruce napřažené ke mě.
Zřejmě ho stihl vytáhnout z lednice. Jen se uchechtnu.
"Nevíš, co všechno v tom může být." pokrčí rameny a zářivě se usměje.
Vezmu si tedy pivo od něj. Odpovídám mu úsměvem, který je pohasínající hvězdou vedle toho jeho.
***** *****
Erik. Erik. Erik. Erik.
Můj mozek nezvládá už nic jiného. Je tu přede mnou. Opírá se o ostrůvek naproti barové lince, kde sedí má maličkost. Sedí tu a sleduje mě pevným pohledem.
Mlčíme.
Je to divný? Ani ne.
Po dopití piva vytáhl Jacka z tajné zásoby. A mě se začla hezky motat hlava. Proto ticho vítám. No "ticho". Z vedlejší místnosti sem zní hudba.
Myslím, že ta, která teď hraje, je 21 guns od Green day. Ale nevím to jistě. Můj mozek je teď zaměstnán jinými věcmi.
Třeba nezapomenout dýchat. Což mi v Erikově blízkosti dělá nemalý problém.
Ptal se mě, jestli nechci jít spíš tancovat, než abych tu seděla. Jednoduše jsem mu řekla ne. Se svým žaludkem na vodě, by to nedopadlo dobře.
"Bože!" zaskučím.
Erik pobaveně zvedne jedno obočí. Asi mu přijde vtipné mé opilé já. Ale mě v tuto chvíli není zrovna nejlíp.
"Tohle nedávám." přiznám a pomalu se pokládám na linku.
Zavírám oči. Slyším ho přejít po kuchyni.
"Na, bude ti líp." otevřu jedno oko.
Vidím ho nad sebou stát se sklenicí a práškem v ruce. Vytahuji se do sedu a prášek s vodou od něho přejímám.
Stojí teď mezi míma nohama. Rozpaluje mě to na správných místech, nevěnuji tomu pozornost.
"Díky." usměji se.
Nebo doufám, že to jako úsměv vypadalo. Zapíjím prášek a sklenici klopím celou do sebe. Cítím tu blízkost. Neříkám, že to je špatně. Ale rozhodně to není dobře v téhle situaci.
"Mělo by to zabrat, co nejdřív." zní to jako příslib.
Hladiny se ve mě pohnou. Využívám to pro trošku osobního prostoru.
"Musím na záchod." začnu sesedávat z linky.
Jakmile se mé nohy dotknou země, neunesou moji váhu a já se odporoučím k zemi. Už se vidím na studených kachlích s hořícími tvářemi.
Dvě rychlé paže mě zachytí a přidrží. Oukej. Tohle je to nejlepší přistání/nepřistání v mém životě. Moc dobře si uvědomuji jeho ruce. Ruce které mě drží moc vysoko.
Jeho dlouhé prsty mě objímají v místech na hrudi pod pažemi. Cítím ty žhavé, rozžhavené palce. Jsou moc blízko mých ňader.
Uvědomuji si také své ruce. Svírám jimi tričko. Jeho tričko. Křečovitě, velice křečovitě. Jeho blízkost mě nutí prsty víc a víc tisknout k sobě.
Otvírám oči. Doteď jsem je měla silně zavřené.
Má hlava se nachází až moc blízko jeho hrudi. Sleduji očima Véčkový výstřih Erikova trička, který se díky mím rukám stahuje o něco níž.
Mám dokonalý výhled na jeho obepnutou hruď. Kochám, ne přímo civím na ten boží výtvor přede mnou.
Cítím jeho pohled. Uvědomuji si že ho očumuji. Přejíždím pohledem víš. Vidím důlek na spodní části krku, ten mezi klíčními kostmi.
Vždy mi tohle přišlo jako mega sexy věc, která se na mužským těle vyskytuje.
Pootvírám ústa. Potřebuji dostat do plic více vzduchu. A i když dýchám zrychleně, jako by ze mě veškerý kyslík dostávaly jeho ruce.
Pohledem stoupám dál. Vidím tu ostře řezanou bradu. Sval na čelisti mu zběsile cuká. Plné rty má pootevřené.
Jaké by asi bylo je políbit. Sbírám odvahu a zvedám oči až k těm jeho. Obočí má lehce zamračené.
Ale ty oči...
Jejich modrá se podobá temně modré obloze při bouři. Temně modré, toho nejhlubšího oceánu. Sleduje nimi mé rty.
Bože! Nedokážete si představit co mé srdce dělá za přemety!
Křečovitě sevřené prsty povoluji a pokládám tak celou dlaň na jeho hruď. Přivře oči. Musím si skousnout ret, aby mi neunikl nechtěný sten.
Palci opíše tvar kostic mé podprsenky a sjíždí dlaněmi níž a níž. Jeho ruce se teď nachází na mých bocích.
Pomalu zavřu a otevřu oči. Vychutnávám si ten pocit.
Jeho ruce udělají jediný pohyb a já vím, že už nedokážu couvnout. Tisknu se teď svojí pánví k té jeho. Cítím, jeho vzrušení. Hlasitě vydechnu.
Opře si čelo o to moje. Dostává tak svoji hruď velice blízko té mé. Cítím, jak se mu rychle zvedá hruď.
Na tváři mě ovane jeho teplý dech. Rukou putuje z mého boku na zátylek. Naše rty se o sebe letmo otřou. Je to jako megawattový výboj co námi projede.
Tak jestli mé srdce předtím dělalo přemety, teď se z něj stal ninja s černým páskem. Vím, že bych tohle nikdy neudělala, kdybych byla střízlivá.
Proto jsem vděčná za odvahu, co mi alkohol dodal. Přeci já byla ta která udělala první krok pokud si vzpomínám. Stačí jediný pohyb a naše rty by se spojily.
Odtáhne se. Je to jak ledová sprcha. Otevřu oči. Ani nevím, kdy jsem je zavřela. Ty jeho jsou jako kostky ledu. Proč? Vždyť před tím byly tak hříšné.
Odtahuje se i celým tělem. Potlačuji chuť zakňourat. To bych si připadala ještě víc uboze než teď. Sedám si zpět na linku hned vedle Jacka.
Ruka mi k němu samovolně vystřelí. Přiložím láhev ke rtům a zlatý Jack mi naplní ústa pálivou chutí.
"Promiň." ozve se.
Cuknu sebou.
"Za co se omlouváš?" zeptám se a láhev mu mimovolně podám.
Vezme si ji bez jakýchkoli okolků.
"Za naději?" odpoví.
Co!? Za naději?!
"Za naději?! To jako že: Sorry holka," začnu imitovat jeho hlas "nebudu ti dávat falešnou naději, ale na mě nemáš!?" vyjeknu hystericky.
"Tak jsem to nemyslel." aha, jasně.
"Tak jak jsi to myslel Eriku? Musíš mi to vysvětlit, protože to zřejmě nechápu." prskám stále naštvaně.
"Denis by mě zabil. A tebe taky. Kdyby se něco stalo." ukáže rukou na mě a na sebe.
Na jednu stranu je hezký, že ctí kamaráda. Ale na druhou stranu... Chápete mě.
"Ale Denny ti nemá právo rozkazovat." sesednu z linky a rozejdu se k obýváku.
"A navíc tady teď Dennis není." otočím hlavou a podívám se přes rameno na Erika.
Spatřím jak otvírá ústa, že něco řekne, ale ihned je zavírá. Obočí mu vyskočí do výšek a jeho úsměv je to poslední, co uvidím než zahnu za roh.
Přes všechny ty davy se prokoušu až ke schodům. U jejich paty sedí pár. Zrzka a blonďák jsou však moc zanedbaní, aby si všimli, že zabraňují průchodu.
"Hej, s dovolením." řeknu a zaťukám holce na rameno.
Naštvaně se otočí, ale brzdy se její výraz mění z naštvaného na překvapený.
Je to Ley a sedí na klíně Lukovi.
"Ahoj Em." moje pusa se nedá zastavit.
Rozšiřuje se do velkého úsměvu.
"Ahoj, já jen projdu." kecnu a jdu kolem nich nahoru.
Až teď jak kráčím po schodech, si uvědomuji dvě věci.
Za prvé, nevím, kde je záchod.
A za druhé, právě jsem Erikovi řekla, že by mi nevadilo, něco víc.