Teď nebo nikdy [Dokončeno]

VII.

Kdybych říkala, že nejsem nervózní. Lhala bych.
V břiše mi létali motýlci. No motýlci, měla jsem tam hejno vran. Ley už bylo lépe a tak jsem neměla žádnou šanci proti její pomoci.
Právě mi dofénovala vlasy. A já vypadám.. Dobře. Koukám na sebe do malého zrcadla v koupelně. Mám lehké líčení místo svých oblíbených silných linek. Lesk na rtech a jemně zvýrazněné obočí.
Vlasy mi ve volných vlnách splývají na ramena. Musím uznat, že se to Ley povedlo. Střelím po ní pohledem. Usmívá se a sleduje svůj výtvor.
"Je to nádhera Ley." promluvím tiše.
Ley se jemně začervená.
"Ještě aby ne." prohlásí a já se musím začít smát.
Odchází. Ještě chvíli sleduji to dílo, když se bytečkem rozezní ťukání na dveře. Je to ale ničím, proti dunění srdce v mé hrudi. Jediná myšlenka, která mi křičí do hlavy.
Erik je tady. Slyším Ley, jak otvírá dveře a zve ho dál. Doslova cítím, jak vstupuje do bytu. Všechny buňky mého těla křičí jeho jméno. A mě pohlcuje pocit deja vu.
Už nejsem v koupelně našeho malého bytečku. Ale nacházím se na hřišti. Tam, kde jsme vždycky hráli s Erikem fotbal.
Pamatuji si, že se ten den hrozně rozpršelo. Pořádně. A mě byla hrozná zima.
Seděla jsem pod stromy, které alespoň z části chránily mé tělo před vodou. Erik seděl vedle mě, a já klepala kosu.
Mlčeli jsme, ale něco mezi námi vyselo a vytvářelo to tu zvláštní, přes to příjemnou, atmosféru.
Zima mě však dostávala víc a víc, tak jsem se, ve snaze se trošku zahřát, přiblížila k Erikovi. Všiml si toho, takže jsem moc nenápadná nebyla.
Ale mě to bylo jedno. Erik mě pozoroval. V tu chvíli jsem si myslela, že se odtáhne.
Ale to neudělal.
Vysvlékl se ze své mikiny a podal mi ji. V tichosti jsem na sebe natáhla, tu Erikem provoněnou věc. To byla ta chvíle, která se mi připomněla.
Celé mé tělo toužilo po něm. A to že mi půjčil mikinu? Způsobilo, že jsem se bezhlavě zamilovala.
To mi bylo patnáct. Potom, kdykoliv byl u nás, jsem se oblékala... Spoře. Procházela jsem se po domě, aby mě spatřil.
V kraťáskách a tílečku. Naschvál jsem se potloukala po domě. No a jednou? Jednou se mi podařilo být spozorována Erikem.
A né jen spozorována! Ozve se svědomí.
Otevřu oči a střelím po sobě do zrcadla pohledem. No, né že bych teď byla oblečená lépe.
Bílá volná halenka mi odhalovala část ramen i zad. A černá áčková sukně byla až po pas, takže odhalovala velkou část nohou.
Narozdíl od mého mládí, vypadalo tohle nenuceně. Řekla bych, že dokonce pěkně.
Když jsem otevřela dveře koupelny stál tam Erik. Trošku jsem se začervenala, když jsem si vzpomněla na deštivě odpoledne v obětí Erikovi mikiny, ale Erik se jen pousmál.
"Ahoj." pípla jsem.
"Ahoj." odpověděl, samozřejmě asi o sto decibelů hlasitěji.
Obouvala jsem si baleríny, zatímco mě jeho modré oči propalovaly až na kost. Aby mezi námi nezavládlo trapné ticho, Erik udržoval lehkou konverzaci.
Rozloučila jsem se s Ley, která zrovna šla do ložnice a zabouchla jsem dveře.
Kráčíme chodbou k výtahům.
"Omlouvám se, že to říkám, až teď, ale jede s námi pár lidí." ztuhnu.
Zastavujeme a přivolávám výtah.
"Jo? A znám je?" dívám se na něj.
Zavrtí hlavou.
"Nejspíš ne. Nebo jo, no nevím." jeho obočí vystřelí na vršek hlavy a zašklebí se.
A já tak tak držím smích.
"To bylo divný." pronese.
To už se neudržím a směji se naplno.
"Hej. Chceš snad vědět kdo to je?" přestanu se smát a držím se.
Dušené chechtání však nepřestává.
"Jede Tony- Antony a tvůj bratr." zamrzávám.
Brácha? No to bude bezvadný. Chci něco podotknout, to už se ale dveře výtahu s cinknutím otvírají.
***** *****
"O to nejde Emmo!" hádám se bratrem.
"Já nechci abys rozhodoval, co můžu a co ne." přu se s ním.
Nechce mi povolit jet. Jako bych normálně nevěděla co to alkohol je. Je to trapný. Myslí, že když ho uvidím opilého, tak změním názor.
Ale má smůlu, protože Erik startuje a odlepuje auto od krajnice.
Tony, nebo jakže ho Erik jmenoval, na nás čeká u jiných bytovek. Už z dálky ho vidím. Je obmotán nějakou brunetkou. A vypadá, že je na důkladné krční prohlídce.
Jakmile zaznamená svůj odvoz, cpe se i brunetkou na zadní sedadlo k Dennymu.
Přivítá se s hlasitým ZDÁR a já dál vše ignoruji. Směřuji pohled ven z okénka. V pozadí hrají Red hot chilli peppers.

Jo na to si moc dobře pamatuji. To taky hráli oni. Se svým Californication. Linuly se z jeho pookoje.
Jak jsem se ve svých patnácti courala po domě jak štětka. Aby mě viděl. Ten který sedí padesát cenťáků ode mě. Jednou jsem přecházela před jeho pokojem sem a tam. 
Ano jeho pokojem. 
Už mu patřil. Byl tu tak často. Kdykoliv se hádal s otcem, útočiště hledal tady. Chtěla jsem aby si mě všiml. Jako že mu něco potřebuji říct. Vůbec jsem nepřemýšlela, co řeknu až se to povede. 
Myslela jsem na tady a teď.
Ale jednnou se mi to opravdu vydařilo. Asi chtěl jít na záchod nebo co. Pamatuji na to jak si mě žhavě prohlédl když otevřel ty dveře. Obočí mu putovalo hodně hodně vysoko.
A já se zmohla na...
"Ahoj. Potřebuju s tebou mluvit." bylo to trapné? 
Ano. Ale i přes to mě Erik pozval dál.
Sedla jsem si na postel a vzápětí mu žuchla do peřin. Vyhrnulo se mi tričko a já tak odhalila část holého břicha. 
Erik se mi však díval do očí. Zavřel dveře. A sedl na postel vedle mě. Ale dost daleko. Nebo mě se to zdálo jako kilometry.
Chvíli na mě koukal. Ale nakonec to byl on kdo prolomil ticho..
"Myslím, že by si rodiče nepřály abys tu chodila.. Takhle." poukáže na můj zevnějšek.
"Ti jsou mi ukradení. A já jim taky. Navíc je moje věc jak se oblíkám." pronesu znuzeně.
Však moje vnitřní bohyně se vaří.
"Ale mě. To není jedno." řekne tvrdě. 
Mluví se mnou jak s děckem a to mě vytáčí.
"Nedělej, že ti na mě záleží." chce něco říct, ale zasekne se.
"Víš Emm. Chápu, že se ve svým věku chceš zalíbit klukům. A chápu že to chceš ukazovat poněkud kontroverznějším způsobem" poukáže na mé tílko s výstřihem až po pupík. 
Však pokračuje."Ale klukům se líbí holky, který mají svoji soudnoust. A neukazují své zboží takle. Všem. A a no záleží mi na tobě." mluví potichu. 
Vidím ale jeho sval u pantů cukat. Je naštvaný a já už teď taky.
Rychle se posadím.
"Takže to si o mě myslíš!?" zvýším hystericky hlas. 
Mlčí tak pokračuji.
"Že jsem kurva?!" zařvu. 
Můžu s to dovolit. Brácha mě přes hlasitou hudbu neslyší a matka s otcem nejsou doma.
"To jsem neřekl!" už křičí i on.
"Aha tys mě vlastně ani neurazil!" s těmihle slovy jsem vyběhla z pokoje a zavřela se v tom svém. 
Pak jsem se sjela. Jo byla to pro mě těžká chvíle.
Zastavujeme.
Nebo už jsme dávno zastavili? Vážně nevím.
V autě už nikdo není. Teda až na mě a Erika. Potichu dohrávají Red Hot chilli peppers s jejich Can't stop. Odtrhávám pohled od okénka a směřuji ho na Erika. Zadumaně si mě prohlíží.
"Na co myslíš?" zeptá se. Odpovím první co mi přijde na mysl.
"Pořád si to o mě myslíš?" je pozdě to vrátit.
Už jsem to řekla. Erikovo obočí se stahuje v nepochopení.
"Já.. Nechápu??" ptá se zcela ztraceně.
Jo uvědomuji si že byla blbost tohle vypouštět z pusy. Ale byla to pravdivá odpověď. A on se ptal, ptal se na věci honící se mou hlavou.
"No už je to stejně jedno." spravím si vlasy. A otáčím se ke klice.
"Není. Já. Zeptala jsi se. Takže máš důvod. Já bych to chtěl pochopit." jsem stále otočená ke dveřím.
Ucítím jeho ruku na mém rameni. Krásně hřeje a vysílá mi teplo do celého těla.
"Emm. Prosím." nesměle se k němu otáčím.
Jeho modré oči zkoumají můj obličej.
"Je to hloupý." dostanu ze sebe.
Erik se usměje.
"Myslím, že to bude mít inteligentní opodstatnění. Slečno Emmo Janne." dodá Erik.
Donutí mě se usmát.
"Eriku pamatuješ, jak jsme byli mladí. A já jednou přišla do tvého pokoje." dávám mu nápovědu.
Erik se zapřemýšlí, ale pak přizná.
"Promiň, nevím. U mě v pokoji jsi, ale nebyla." no jasně že ne.
"Myslím u nás na domě." ujasním.
"Jo tak to jsi u mě byla hodněkrát." řekne zamyšleně.
"Jo. No a jednou jsem přišla. A pohádali jsme se o mém oblečení. No řekl, že se oblíkám spoře a chování mám moc... Však víš..." vidím jeho výraz v obličeji.
Je tvrdý a provinilý, ale taky smutný.
"Jo. Omlouvám se." řekne provinile.
"Nikdy jsem něco takového neměl říct. Bylo mi to hrozně líto." vidím v jeho obličeji Smutek.
Naše oči se střetnou. Vidím, že skrývají tajemství.
"Eriku. Je tu něco, co bys mi MĚL říct?" zeptám bez emoce.
Uhne očima.
"Em. Zkazím ti tím první párty na výšce. Tak pojď do vnitř. Budeme se bavit." Eriku, to je to poslední.
Teď už obzvlášť nebudu chtít jít mezi všechny ty lidi...
"Ne. Chci vysvětlení." řeknu bez prostoru námitek.
"Dobře. Tohle nám neuteče." kývne k domu bratrstva.
"Znám jedno místo..." nechává větu otevřenou.
Vyjíždí od krajnice.