Opravdová láska

15. V bezpečí

Tato kapitola je věnována mym věrným čtenářům Brig Starwood, SweetKatarina a sweetgirlkatarina. Děkuji vám, děvčata!

Pusť písnička až začne hrát klavír!

Ležela jsem na písečné pláži u jezera a dívala jsem se na vlny přílivu. Nemohla jsem se ani hnout...Celé tělo mě bolelo ale nejvíce srdce, zlomené srdce. Nechtěla jsem žít. Nemohla jsem žít se zlomeným srdcem. Bolelo to hrozně jako...Tahle bolest nesla přirovnal k ničemu, protože byla sama o sobě hodně bolestivá.

Proč mi to vlastně udělal?

Ptala jsem se sebe, ale odpověď jsem nikdy nezjistila.

Na mé ubrečené tváři se opět objevila slza stékající dolů do písku. V písku se ihned vytratila a vsákla se do půdy.

Byla jsem velmi smutná a zároveň zklamaná. Patrik mě zklamal víc než si někdo jiný dokáže představit.

Příroda se mnou soucitěla, protože vlny se na jezeru kolébaly jakoby mě chtěly utěšit, ve stromu se neozval ani jeden veselý ptáček a větrník mě hladil jako maminka své dítě v kolébce.
Bylo to příjemné a uklidňující. Potřebovala jsem někoho o koho bych se v téhle hrozné chvíli opřela a důvěřovala mu. Nikdo takový tu nebyl...Byla jsem tady sama...Sama a opuštěná.

Další slza stékla po mé tváři. Byla ledová jako ledové srdce Patrika a zároveň plná smutku osamělé dívky.

Proč to tak bolí?

Zase jsem nedokázala odpovědět. Je na to vůbec nějaká odpověď?

Stále jsem ležela na pláži. Začalo se stmívat a já dostala strach. Nikdo tu nebyl, nikdo kdo by mě mohl v tomhle stavu ohrozit, ale přesto jsem se bála.

Opatrně jsem se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Písek kolem mého těla byl rozházený a neupravený: všude šlápoty od bot a otisky mého bolesti svírajícího se těla. Po nějaké době byly otisky překryté další vrstvou jemného písku, takže vytvářely takové malé duny jako v poušti. Usmála jsem se nad tou představou, ale pak jsem znovu zesmutněla, když jsem si vzpomněla od čeho ty drobné duny jsou...Jenom od příšerné bolesti.

Narovnala jsem se až mi jemně luplo v zádech. Zapřela jsem se rukama a vstala jsem. Ani ne po minutě jsem se znovu zhroutila na zem. Tvář jsem zkřivila do bolestivého úšklebku.

Chtěla jsem se rozbrečel jako malé dítě a schovat se do temného kouta, kde mě už nikdo nebude otravovat. Přesto jsem musela tomu nutkání odolat.

Znovu jsem se zapřela a vstala. Tentokrát jsem nespadla. Vítězoslavně jsem se usmála.

Konečně nějaký úspěch, pomyslela jsem si při prvních pár krocích k jezeru.

Došla jsem až k hranici písku s vodou. Moje bolavé nohy zchladila první vlna a pak další a další...

Na břehu jsem stála dobrou chvíli, ale přesto mě to neomezeno...Bylo to příjemně nádherné.

Hlavou mi prolítla bláznivá myšlenka. Povytáhla jsem obočí a zasmála jsem se vlastnímu nápadu.

Rychle jsem si vyslekla rifle a rozběhla jsem se proti vlnám v jezeře. První vlna mě smetla dolů, ale já se nevzdala a pokračovala dál do větší hloubky, snad do té největší. Nevím kde se to ve mě vzali, ale chtěla jsem si něco dokázat...Ale co?

Za sebou jsem uslyšela nepatrný zvuk přijíždějícího auta. Moc jsem tomu čas nevěnovala a pokračovala jsem dál...Dál do větší hloubky.

Rukama jsem hladila ledové vlny, které se o mě neustále otíraly a některé mě málem shodily.

Každý krok do hloubky ve mě zvýšil sebejistotu. Nevěděla jsem co dělám, ale jedno jsem věděla jistě...To že překonávám sebe samou.

Blízko mě jsem slyšela výkřiky mého jména. Já jsem se však ani neohlédla a stále jsem pokračovala ve své cestě.

Oči se mi zalily slzemi, když jsem zjistila, že je to David. Zastavila jsem se hleděla do dálky. Ani jsem se nehla.

David mě chytil kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Pevně mě sevřel ve svém náručí a už mě nechtěl pustit.

Hlavu jsem zabořila do jeho hrudi. Srdce mu zběsile bilo. Byl udýchaný asi z toho, že za mnou běžel.

Vyzvedl si mě do náruče jako nevěstu a odnášel na břeh. Celou cestu tam jsem se k němu tulila.

Na břehu mě opatrně položil a vyslekl si svetr a potom i košili, aby mě zahrál. Usmála jsem se když jsem opět spatřila tu jeho svalnatou hruď. Mlsně jsem si olízla rty.

Všiml si toho a proto si taky olízl rty, když se na mě zahleděl.

Nadzvedl si mě a opřel o jeho klín. Trochu jsem u toho zakňučela bolesti ale nic víc, což mě udivilo.

Jemně mi odhrnul rukáv košile z nohy, aby se mi podíval na ránu. U rány se zastavil a pohlédl na mě. Ukazováčkem a prostředníčkem mi přejel přes ránu a já zaskučela.

Zatnul zuby a starostlivě mi poklepal na koleno.

Zarazil se zase na mě upřel pár hnědých očí. Ruku zase začal sunout k mé raně. Opatrně ji objel a pokračoval výš. Odsunul další kus látky z mého stehna.

Když se dostal až z zadku jemně ho zmáčkl a naklonil se nade mě. Jeho dech se odrazil od mé tváře. Byli jsem tak blízko u sebe, že to ani nemohlo být možné.

Ucítila jsem touhu po něm...Po jeho těla , po jeho rtech. Potřebuji tu touhu ukonejšit a to tím, že ho...

Přilepili jsem svoje rty na ty jeho a polibek prohloubila. Nakrátko se zarazil a po chvíli se odtáhl.

,,Miluji tě,Lindo," vyslovil a znovu mě políbil.

Nevím jak to přijde vám , ale mě to přijde velice divné. Minule jsem se tu líbala s Patrikem a teď s Davidem. Ale teď neřeším Patrika, ale Davida. On mě miluje a já se sním cítím v bezpečí...