Dragon- One of Avengers (UPRAVUJEME)

28. Mít city neznamená být slabý

Přiznám se, že děti mě čím dál víc překvapují. Obyčejné dítě by s křikem utíkalo se schovat k mamince, ale oni ne. Zírali s otevřenou pusou: „Paráda!“ jásali jeden přes druhého. „Sveze nás někdy? Chci zkusit letět!“ hulákali dál. Radost která z nich sálala mi donutila pozvednout koutky do úsměvu. Škoda jen, že je Lena neslyšela. S dvojčaty si hned padli do noty, Wanda odnášela usmívající holčičku do domu v náručí a Pietro s chlapcem na zádech obíhal stavení několikrát za sebou.
„Jdeš nebo tu chceš zarůst nohama do země?“ houkl Clint ze dveří a mě vůbec nedošlo, že ponořen v myšlenkách jsem celou dobu sledoval nebe přesně směrem, kam odletěla Lena. Bylo mi jí líto. Kdyby mě Clint nevyvedl z iluze do reality, nejspíš bych se vydal ji v tom od pohledu temném lese hledat. Nakonec však vyhrála myšlenka ’nechat jí vydechnout‘ a prostě jsem odešel dovnitř za ostatními.

(Lena)

Chtělo se mi brečet. Vím, děti za to nemůžou, jenže mi nechtěně otevřeli starou ránu. Doufám že mě nikdo nehledá, ten les pode mnou nahání husí kůži.

Okolní krajina byla nádherná; stejně jako ve Winnipegu. Stýská se mi po Garryho kecech nebo ty dva manžele neustále se hádající, ba i ta škola mi chybí, i když tedy procházím s jedničkami a to o hodiny dělám úplný prd. Údolím, pokrytém široko daleko samými jehličnany, se dalo uslyšet pouhé zpívání ptáčků, šumění potůčku a v dáli dunivý zvuk padajících vodopádů. Tam byl můj cíl cesty.

(A zase já... zvykejte si😁)

Přistála ladně s nohama na mokrém kameni obrostlém mechem uprostřed jezírka. V hlavě jí sžíralo milion otázek na které ztěží nacházela odpovědi. Potřebovala pryč. Od nich. Ode všech. Prostě být sama.
Aniž by brala ohled na vlhkost kamene a následná rizika, když by si na něm udělala pohodlí, posadila se, zavřela oči a snažila se svůj chaos nacpat zpátky pod zámek v třinácté komnatě.
...
Nemohla jsem být mezi tou většinou, co prostě jen doma sedí na zadku, koukají na telku spolu s rodinou, svými blízkými osobami a užívají si klidného života. Ne! Já prostě záhadně skončila v Rudé komnatě, vycvičená a připravená zabíjet kdykoliv a kdekoliv bez pocitu viny, zkrátka spadnout do Podsvětí; ke grazlům, zlodějům, gangsterům, vrahům.
Bože Leno, vzpamatuj se! Nejsi ta z minulosti! Zabila jsi ji. Pohřbila. A začala odznovu. Proč je tak těžké projevovat pocity; Zlost? Bez problému. Smutek? No problem. Vztek? Na výbornou. Neutralita? Hotový expert. Ale láska? Radost? Obětavost pro druhé? Hotová španělská vesnice. To jsem to za tu dobu zapomněla? Kdyby tu byli holky, co by nato řekli?

„Jsi Widow holka, vzchop se!“ řekla by přísně Ljuba.
„Nesmíš potlačovat pocity, nemělo by to na tebe moc dobrý vliv.“ podpořila jemně Sylvia.
„Podívej se na nějaký přírodovědný film.“ Vasilisa.
„Někoho zabij.“ Saša.
„Vyhoď si budovu do vzduchu.“ Balja.
„Proběhni se.“ Klary... Ach Bože!!!!
...
„Proč!!?“ ozval se náhlý výkřik z dívčina hrdla a rozutekl se do všech stran. Ptáci nedaleko vyletěli z koruny stromu a při tom hlasitě křičeli. Dívce unaveně spadla hlava do dlaní, přerývaně oddechovala, přičemž měla neustále zavřené oči. A z nich se začali linout dva proudy slaných slz. Dala emocím průchod. Hráz se přetrhla a voda plavila ven. Nenáviděla se. Za to, co s ní udělali a co se z ní stalo. Nenáviděla všechno; svůj život, svůj ’dar‘, své činy, svou osobnost- vše.
„Bože, co jsem ti provedla že se mi takto odvděčuješ!? Kde je vůbec má matka!? Je mrtvá? Nebo mě nechtěla? Proč nic nevím, proč jsi mi nachystal takovýhle osud? Proč???“ Poslední slovo zašeptala a dál nechala kanout slzy do mechu.