Hunger Games (Hladové hry)

Kapitola 13

"Někdo tu byl." povídám. Kelin odloží Peetu do trávy. "No a?" Zeptá se. Rozhlížím se, jestli je tu nějaké jídlo. "Takže je tu možnost, ať už to byl kdokoliv, že se vrátí." odvětím. Kelin se na mě zas podívá tím svým pohledem.

"Prosímtě, zbývá už jen sedm splátců a tři z nich jsme my. Ostatní čtyři jsou pravděpodobně hodně daleko odsud. Vracela ses snad někdy na místo, kde jsi spala?" Ani nedutám, potom pomalu zavrtím hlavou. "Přesně tak. Jsme v bezpečí. Povzdychnu si. "To doufám."

Peeta zaječí bolestí a já sem hned u něj. Byl docela dlouho potichu. Zajímalo mě, kdy ho zase uslyším.

"Prim?" Zvolá. Nahnu se nad něj a kouknu se do jeho modrých očí. Jemně ho chytnu za ruku a zmáčknu jí na znamení, že jsem tu s ním. Oddychne si úlevou. "Doufal jsem, že tu pořád budeš." Zašeptal. Přikývnu, i když mě asi sotva vidí.

"Jsem tu." Zašeptám v odpověď. Láme se mi hlas. Přesunu pohled na jeho tělo. Krev přestala téct a jasně teď vidím, kam ho tygr kousnul. Má pokousanou hruď, pas i boky. Na minutu zavřu oči. Přestože na zraněná těla koukám celý svůj život, z tohohle pohledu se mi chce zvracet.

Vrátím se k jeho obličeji. Krvácení též přestalo, ale poranění na jeho tváři jsou plamenně červené a vypadají čerstvě - což koneckonců jsou. Peeta sklopí oči, aby se mohl podívat na své tělo, a potichu se zasměje.

"Asi bych se měl přestat vystavovat nebezpečí." Snaží se vtipkovat. Trochu se zachichotám a rychle si otřu slzy, které se už začaly formovat. "Je to moje chyba. Měla jsem tě ochraňovat. Měla jsem-"

"Nech toho!" Peeta mě přeruší uprostřed věty. Jeho hlas zní tvrdě a tváří se vážně. "Není to tvoje chyba a nikdy nebude. Není to tvoje práce, chránit mě." Stisknu mu ruku ještě pevněji.

"Ale je! Chci, abys vyhrál, takže riskuji všechno, abych tě udržela naživu." Brečím. Naznačí mi pšt. "No, tak toho nech. Já chci, abys ty vyhrála, už jsem ti slíbil, že se ujistím, aby se tak stalo. Nesnaž se mě zachránit. Už ti to nedovolím." Povídá. Zvednu se a pustím jeho ruku.

"Nejsi můj šéf…“ Zamumlám. Zasměje se a znova mě chytne za ruku. "Jsi sestra, kterou jsem nikdy neměl." Usměju se a přemýšlím nad diváky u televizí. Asi jim nestačí kapesníčky. Naše bratr/sestra duo musí vypadat hodně sladce. Hádáme se o to, kdo toho druhého může zachránit. Chceme, aby vyhrál ten druhý. Je to tak sladký, až je to skoro nechutný.

Ještě jednou si Peetu prohlédnu a přemýšlím, co udělám. Ze všeho nejdřív na něj máznu léčivou mast a potom budu dělat, co mohu, abych ho vyléčila. Sundám mu tričko a mažu krém na jeho rudé maso. Zaječí bolestí a potom mu ze rtů vyjde vděčný vzdech. Oči se mu pohybují ze stranu na stranu.

"Co se děje?" Ptám se. Dál se kouká ze strany na stranu a už u toho hýbá i hlavou.

"Kde je ten druhý kluk? Kel? Kelvin?" Ptá se. Obrátím oči v sloup. "Kelin" Opravím ho. "Loví, vrátí se." Přikývne a zavře oči. Odložím mast a tiše sedíme.

Přitáhnu si kolena k hrudi a dám ruce okolo nohou. Je to příjemné ticho. Člověku dává mnoho prostoru na přemýšlení. Strategizování. Ke snění. Peeta chce, abych žila. Proč? Moc dobře ví, že má doma daleko víc, na co by se mohl těšit. Úplnou rodinu. Já mám pouze matku, která pravděpodobně umírá, protože nemá vůli dále žít. Jaký by pak mělo smysl žít v obrovském a luxusním domě, když jste tam sami?

Okamžitě stojím na nohách, když zaslechnu šustění větviček. Věděla jsem to. Věděla jsem, že se sem někdo vrátí. Uvidí mě se zraněným splátcem a okamžitě se o nás postará. Připravím luk ke střelbě a namířím ho ke zdroji zvuků. Luk opět skláním dolů, když zjišťuju, že zdrojem zvuků je Kelin. Koukne na mě a upustí tři veverky.