Hunger Games (Hladové hry)

Kapitola 12

Cítím, jak se mi v hrdle utváří obrovský knedlík. Třesou se mi ruce a chce se mi zvracet.

"Nebyli jsme sami?" Vyjde ze mě skřehotavě. Peeta zavrtí hlavou.

"Já byl sám." Povídá. Tiše stojím a přemýšlím nad tím, co právě řekl. V jeskyni nikdo nebyl, takže jsem odešla, někdo se dovnitř musel vplížit, aniž by věděl o Peetově přítomnosti a potom prostě odešel? To nedává žádný smysl.

"Ale proč, ať už to byl kdokoliv, by jen tak odešel? Proč by tu nezůstal?" Ptám se. Peeta si položil ruku na bradu, jako by vážně hodně přemýšlel.

"Možná ten někdo věděl, že jsem tu." Řekne po chvíli. Svraštím obočí a pohlédnu na něj. "Ale… Co? To nedává smysl. Kdyby věděli, že tu jsi, proč tě nezabili, když měli příležitost?" Ptám se zmateně. To co Peeta říká, nedává žádný smysl. Jak by-

"Cato!" Vyhrknu najednou, protože jsem náhle pochopila, kdo v té jeskyni byl. Peeta se na mě podíval, jako by čekal nějaké vysvětlení. "Musel to být Cato. Je jediný, kdo jde po nás obou. Nezabil by jen jednoho z nás najednou. Chce, abychom oba viděli toho druhého umírat-"

"Takže čekal, aby mohl zaútočit na oba najednou!"  přerušil mě Peeta. Přikývnu.

"Takže musíme z té jeskyně vypadnout hned teď. Než může znovu udeřit." Připravím si luk na střelbu a začneme se potichu plížit k zadní části jeskyně pro naše věci. Peeta, chudák Peeta je tak hlasitý, že to snad víc nejde. Kéž by mě varoval předem, že není z těch nejtišších, když se plíží.

"Peeto, mohl bys vůbec být hlasitější?" Zašeptám. Pokrčí rameny a věnuje mi omluvný pohled. Vplížím se pro věci a poté rychle utíkáme ke stromům. Procházíme lesem a snažím se najít nový domov.

"Nikdy nenajdeme domov tak blízko vody, jako byla ta jeskyně." Povídá Peeta. Zavrtím hlavou na znamení nesouhlasu, i když vím, že je to pravda. Ta říčka byla nejbližší cesta k čerstvé vodě. Takhle čistou vodu pravděpodobně už vůbec nenajdeme. A jestli, tak to bude hodně trvat. A tolik času na hledání vody opravdu nemáme.

"Proč si prostě nenajdeme strom, na kterém bychom si mohli odpočinout?" navrhnu. Peeta souhlasí a tak se rozhlížím po okolních stromech. Konečně se rozhoduji pro jeden obrovský, který je perfektně schovaný mezi dalšími. Nenápadně šplhám nahoru a předpokládám, že mohu být tak 7 metrů nad zemí. Šplhám, dokud si nejsem jista, že je to aspoň 15 metrů a odložím naše věci.

"Fajn Peeto, jsi na řadě." Povídám. Peeta začne lézt na první větev, ale nedokáže se dostat nahoru a sklouzl opět dolů.

"Nejsem zrovna stromolezec." Houkl. "Můžeš mi pomoct nahoru?" Obrátím oči v sloup, trochu slezu a za ruku ho vytáhnu nahoru. Sníme zbytek crackerů a sušeného ovoce a dopijeme zbytek vody. Trochu zaskučím a chytnu se za břicho, když můj žaludek vydává hlasité zvuky hladu. Hladovím. Moc nejím, i když uvařím, co chytím. Jsem střádač. Střádám všechno, abych měla později zásoby.

Ostatní splátci si dělají pravděpodobně hostinu, když najdou jídlo. Vím, že Cato, Clove (Než jí Peeta zabil), Marvel a Axel pojídají zásoby, které mají. Ten zbytek (my) musí lovit, aby se uživil. Zaskřípu zuby a sevřu ruku v pěst závistí. Jak bych si přála, abych nemusela vždy hladovět. Jak já bych si přála, abych bydlela v kraji, kterému nikdy jídlo nedošlo. Jak bych si přála-"

"Pššt, slyšíš to?" Zeptá se mě potichu Peeta. Nastražím uši a sotva slyším nějaký šelest listů, jak někdo jde. Nakloním se, abych viděla dolů a vidím Cata, jak jde okolo našeho stromu. Nevidí nás a já cítím, jak mi Peeta přiložil prst k ústům, abych nedutala. Všímám si, že Cato se drží za nohu - za tu samou nohu, do které jsem ho bodla. A kulhá. Svírá si volnou rukou nohu a volá Clove.