„Co máme teď za hodinu?" zeptám se, když se vracíme z oběda a rukou si upravím vlasy. Je už druhý semestr a já pořád nejsem schopná si zapamatovat, které předměty daný den máme.
„Chemii" odpoví mi pohotově Kay. Zaúpím. S chemií nemám zrovna nejlepší vztah. Obzvlášť ne, když jsme v laboratoři nuceni vykonávat pokusy. Jednou jsem si kvůli nepozornosti málem nechala shořet vlasy. Naštěstí si toho Kay všimla a polila mě vodou. Moje jediná záchrana. Vyjdeme schody a batohy si položíme na nejbližší parapet. Obě současně vytahujeme mobily, když do mě nenápadně praští loktem.
„Za co?" zeptám se a ublíženě si promnu paži. Podívám se jí do očí, které sjíždějí ke schodům. Zaměřím tam svůj pohled a vykulím oči. Stojí tam a baví se s Cruegerovou. Dva kluci. Nerozlišitelní. A krásní. Jako diamant.
Příběh o naprosto normální škole, naprosto normálních holkách a zcela neobyčejných klucích, kteří dokážou pořádně zamotat hlavu. A ani o tom neví.
