11:11 \\ mgc [CZ]

09:00

Nesnášela jsem snídaně.

Tys mě ale snídat naučil.

Protože jsem ale doma neměla žádné jídlo, jen jsem seděla na gauči s překříženýma nohama a skrz okno jsem pozorovala nebe, nekonečnou oblohu s roztroušenými mraky a volnými ptáky.

Přála jsem si být jedním z nich.

Chtěla jsem se prostě jen zhluboka nadechnout, roztáhnout křídla a vystoupat nad zem. Nebylo nic, co by ty ptáky trápilo, nic, co by je drželo dole, kromě jediného: jejich milovaného.

Jednou měl pták mládě, možná i zraněného druha, neletěl přes oceán. Zůstal u zmíněného druha, měl o něj neustálé starosti, nosil mu jídlo. Později, když si jeho mládě, nebo druh ublížili, pták se cítil ublíženě také.

A v mnoha případech jsem byla ten pták a ty můj druh. Nemohla jsem tě nechat jít, protože jsem myslela, že mě potřebuješ, že mě chceš. Nemohla jsem uletět, protože bys mě nenechal; bál by ses, že si ublížím.

Ale v mnoha jiných případech; tys byl ten pták a já druh. Neopustil jsi mě, krmil, udržoval mě při životě. A když sis myslel, že to zvládnu sama, opustil jsi mě, uletěl jsi.

Nejspíš to bylo, kdo jsi byl; pták, anděl, poslán, aby mě udržoval při životě. Možná byla tvá práce dokončena, možná sis myslel, že jsem byla dost vyrovnaná.

Nebyla jsem. Ty jsi byl moje záchranné lano a byl jsi pryč, vše, co jsem chtěla, bylo odletět.