Blbosti...

Jednodílovka pro @Awesstory

-uff
-to bude zajímavý
-hehehehe
-věnováno: Awesstory
-jdeme na to...

Dívka se zlatýma očima, zářícími do okolního ponurého světa, kráčela a po tvářích jí tekly slzy. Na černé tunice měla čerstvou krev, která nepatřila jí, ale jejímu otci. Když vešla do nočního Snowdinu, všichni se jí obloukem vyhýbali. To samé udělala i fialová dívka, která stáhla kočičí uši dozadu a posunula si brýle na nose.

,, Ach ne..." zamumlala a rozeběhla se směrem, kterým přišla Ayless. Ta jí ale nevěnovala pozornost, kráčela dál, po tvářích jí tekly horké slzy. Ruce si tiskla k břichu, jakoby tam chtěla zachovat krev, jedinou vzpomínku na jejího otce. Její hnědé, husté vlasy se pohupovaly v jemném vánku a zakrývaly jí pohled na její nohy. Temně zelený plášť jí vlál ve větříku a na těle jí ho držela pouze zlatá spona. Rty měla sevřené k sobě, nemluvila, ani to nepotřebovala, všichni se jí vyhýbali. Matky si stahovaly své děti k sobě a zalézaly do budov. Znali ji. Všichni ji znali, ikdyž většina neznala její jméno. Pamatovali ji jako Stín. Jediný tvor, který o ní něco věděl byl její otec. Mrtvý. Pak tu byla ještě jedna osoba. Její nejlepší přítel. Upřesněme to, její nejlepší, MRTVÝ přítel. Ayless si od ostatních držela odstup, protože všechny, ke kterým si vytvořila citovou vazbu postihlo neštěstí. Smrt nebyla pěkná věc.
Prošla kolem Sanse, který si k sobě stáhl malou skeletonku a zamračil se.

,, Co tu dělá?" Zavrčel si po sebe starostlivě.

,, Kdo to byl?" Nechápala skeletonka, Candara, nežila ve Snowdinu dlouho, takže všechny neznala.

,, To byla Ayless Changer. Nejtajemnější osoba od Ruin po Hotland. " řekl Sans a znova se dal s Can do kroku.
Ayless kráčela dál, nevnímala ostrý chlad, zabodávající se jí do tváře jako jehličky, nevnímala ostrou bolest v břiše, způsobenou ranou, kterou utržila při souboji, nevšímala si vystrašených a zvědavých pohledů ostatních monster, která se pudově snažila dostat z dosahu její depresivní a děsivé aury, ze které všem ježily chlupy na zátylku.  Minula sposutu monster. Spousta z nich se rozuteklo pryč. Někteří zůstali stát na místě a smutně zírali za vzdalující se postavou, jako třeba Azury, která si skousla ret a přemáhala se, aby se opuštěně vyhlížející Ayless nezeptala, co se stalo a vydala se dál do Snowdinu, do kterého se vracela.

,, Copak se ti stalo, Ayless?" Zamumlala si pro sebe.
Ayless se z nenadání rozeběhla a tichou krajinou se rozezněli její hlasité vzlyky, které zachytily Echo-kytky a začaly je opakovat jako neutichající ozvěna, nesoucí agónii smutku celými Waterfally a dál.
Ayless se zastavila u průzračné řeky, z dály slyšela hlukot vodopádu. Zadívala se do vody a zavřela své nádherné zlaté oči. Maska, kryjící jí oči začala ustupovat a když Ayless znova otevřela oči, nebyly typicky zlaté. Měly temně hnědou barvu. Pro teď. Pro teď byla člověk. Vážně musela pro tuhle změnu podstoupit extrém? Pro tak málo? Pro to, aby se její podvědomí rozhodlo ukázat její... lidskou stránku?

Pro tohle musela zabít svého otce?

-konec
-ježiši
-zabít mě
-prosím >.<