Neighbor

14.

Uběhla skoro hodina a Sebastian si stále spokojeně hrál na zahradě.
Jednou až budu mít dítě chci, aby byl jako on. Chytrý a samostatný.

"Basti, je tu máma." zavolala Brit.

Sebastian v klidu vstal a s autíčkem v ruce šel dovnitř a já ho v této činnosti následovala.

Od Wini jsem si vysloužila několik dalších díků a velkou čokoládku za to, že jsem jí pohlídala syna, kterého ani neni nutné hlídat.

Po jejich odjezdu jsem si šla s Brit pustit film.

"Ten idiot dneska zase pořádá párty takže zase nebudeme moc spát." řekla jsem. Byla chyba, že jsem to pověděla, protože Brit se najednou rozzářily oči.

"Neeee. Nepůjdeme tam." protočila jsem panenkama.

"Prosíííím." škemrala.

"Zapomeň. Já ho dnes už vidět nechci." prskla jsem.

"Ale no tak." přitiskla se obličejem na ten můj a vykulila oči.

"Ne." řekla jsem rozhodnutě.

"Tak já jdu sama." zvedla se.

Poraženecky jsem vydechla.

"Tak fajn, ale jen nachvíli." sklopila jsem hlavu.

Vyskočila rychle z gauče a začala mě plácat štěstím po nohách.

***
"Drž už hubu." vyjela jsem na kluka tady odsus Vypil snad tři flašky tvrdého a teď za mnou neustále leze a opakuje, že mě stejně dneska opíchá.

"Ale no tak sluníčko." zamumlal a začal mě osahávat.

"Odprejskni ode mě." křikla jsem na něj a snažila se ho odtlačit.

"Jsi tak nádherná." nepřestával se po mě plazit.

Tak moc jsem se snažila ho od sebe odlepit, ale nešlo to. Měl mnohem větší sílu než já.
Pomalu mě tlačil do nějaké místnosti.

"Okamžitě od ní vypadni." uslyšela jsem drsný, chraplavý hlas.

"Kámo, jen tu něco dodělám." odpověděl mu se smíchem.

"Naposledy ti řikám abys od ní vypadl jinak bude zle." znova po něm prskl.

Kluk se odemě odtáhl a odkráčel bez jakéhokoli slova.
Zhluboka jsem dýchala.

"Jsi v pohodě?" zeptal se kudrnatý chlapec.

"Zvládla bych to sama." možná jsem to teď přehnala, ale neumím s ním mluvit normálně.

"Tak sorry." otočil se a byl na odchodu.

"Promiň." upustila jsem ze rtů potichu.

"Cože?" rychle se vrátil zpět a nastrčil ucho.

"Promiň a dík." odpověděla jsem opět přidušeně a pohledem kmitala po baráku.

"Ještě jednou prosím?" stál na místě a zíral na mě.

"Zapomeň." řekla jsem a odkráčela od něj.

"Ahoj, my už jsme se viděli ne?" optal se mě blonďáček poté co jsem přišla do kuchyně.

"Ano." snažila jsem se znít už mile.

"Dobrý, tak jsem se nespletl jako u támhleté kočky." zasmál se a já trochu s ním.

"Dáš si nějaký drink?" optal se a koukl na mě.

"Možná spíš panáka." řekla jsem a pohledem hodila na zem.

"Špatná nálada?" vyptával se a naléval panáky vodky.

"Možná."  zkroutila jsem ústa.

"Víš něco ti řeknu.." podal mi panáka do ruky a já ho dále poslouchala.

"Doktor mi před čtvrt rokem řekl, že se mi projevila v malém množství rakovina. Od té doby si užívám každý den jakoby byl můj poslední. To kvůli čemu jsem se trápil dříve jsou teď pro mě maličkosti." kopl do sebe panáka a odkráčel na parket, kde začal hned tančit.

Ačkoli toho chlapce vůbec neznám, mě jeho slova o tom, že má rakovinu zabolely. Všechno co říká dává velký smysl. Vypadá jako velmi milý kluk, budu mu držet palce ať se z toho dostane. Cítím se teď provinile, že tu sedím jak pecka a nic nedělám, on ví o sobě tohle a užívá si. Radost by mohl rozdávat každému.

Zvedla jsem se a šla se nalít dalšího panáka.