Neighbor

10.

Rozeběhla jsem se od baráku první uličkou.

Jak jsem říkala, vše je to tak uvolňující. Čerstvý vzduch mi jde do plic.
Běžela jsem co mi nohy stačily dokud se mi nerozezněl telefon.

"Ano?" řekla jsem do reprodukturu.

"Ahoj, zlatíčko." uslyšela jsem hlas, který mi chybí každou minutu.

"Ahoj mami." zastavila jsem se a rozešla se k obrubníku a usedla na něj. Nohy jsem skřížila do tureckého sedu.

"Miláčku promiň, že jsem se neozvala dříve, ale bylo moc práce dnes a včera." z jejího hlasu bylo dost poznat, že jí mrzí, že se nemohla ozvat dříve.

"Za nic se neomlouvej, prosím." chci, aby tu u mě teď byla a pořádně mě obejmula.

"Povídej. Jaké to tam je? A co práce?" ptala se otázkou za otázkou.

Vše jsem jí povyprávěla. O tom, že můj šéf odletěl na dva měsíce do Anglie a nechal to na mně, za to mě velmi pochválila a řekla, že je na mě opravdu pyšná. Nemohla jsem si odpustit jí i povědět o našem novém sousedovi.

"To je, ale darebák." smála se.

"Darebák je pro něj slabé oslovení." snažila jsem se znít vážně. Do ruky jsem brala kamínky, které se válely pod obrubníkem a házela je na druhou stranu silnice.

"Ahoj Darcy." tento hlas mi dohnal slzičku na povrch mého obličeje.

"Ahoj Luku." setřela jsem si slzu a užívala si to, že slyším svého šestiletého brášku, který byl dříve hodně nemocný, měl velké astma, každou noc na něj přicházely zachváty. Byla to hrůza. Od minulého roku se to naštěstí zlepšilo.

"Darcy." řekl tím svým roztomilým hlasem nad kterým měl vždy velení a já pokaždé podlehla. Využíval toho hodněkrát, hajzlík. Zasmála jsem se nad touto vzpomínkou.

"Ano broučku." zeptala jsem se.

"Chybíš mi." odpověděl a mně se z očí začaly vytlačovat slané kapky vody, které během vteřiny pomokřily mé tváře.

"Ty mně taky zlatíčko. Moc." snažila jsem se o úsměv.

"Darcy, půjdu uspat Lukase a pak se také natáhnout. Ráno vstávám do práce." teď už velení nad telefonem přebrala mamka.

"Ano, dobře. Zavoláme si zítra. Pozdravuj tátu."

"Určitě. Máme tě rádi a chybíš nám." křikli společně.

"Vy mně taky." a típla jsem telefonát.

Tolik mi chyběj.

Po chvíli přemýšlení o mém životě a mých rozhodnutí jsem se vydala pokračovat v běhu.

***
Zbývá mi už asi jen kilometr domu. Je půl 10 a já se těším na studenou sprchu a měkoučkou postýlku.
Šla jsem už jen svižným krokem.

"Všechno je nahovno. Všechno je v prdeli. Nikdo mě nezajímá." slyšela jsem jak někdo křičí. Byl mi to povědomí hlas.

Zaostřila jsem na osobu předemnou, která se kymácela ze strany na stranu. Jeden špatný krok a byl na zemi. Lekla jsem se a vystřelila za ním, pád vypadal ošklivě.

"Není vám nic?" otočila jsem ho na sebe, abych zkontrolovala obličej na kterej dopad naštěstí do trávy.

Žádná odpověď.
Bože? Vždyť to je můj nesnesytelný kudrnatý soused.

"Bože jak se jmenuje?" panikařila jsem.

"Pomoooc!" křičela jsem o stošest.

"Haaaary." zakřičela jsem mu do ucha, a vnášela mu facky na tvář.

"Haaary." pokusila jsem se ještě jednou. Nic.

Přiložila jsem ucho na jeho hruď, ale vůbec se nezvedala.
Doprdele on nedýchá. Rychle jsem skusila umělé dýchání, ale stále nic.

Zvedla jsem se a nahmatala telefon pro pomoc záchranky.