In the grip of love (season 1)

Dear mom, I hate you!

Myslím, že můj první příběh se pár lidem líbil, proto jsem se rozhodla pokračovat v psaní, už ale nového příběhu. Tohle je druhá kapitola a doufám, že se zase najde nějaký nadšený čtenář :) Za komenty budu ráda :D

Seděli jsme v jakési nóbl restauraci, matka objednala i za mě, k pití jsme měli bílé víno a k jídlu nám naservírovali kupu čehosi zeleného, doufala jsem, že je to jenom předkrm, příloha a nebo hodně špatnej vtip. Boužel to nebylo ani jedno. Z toho jsem se měla jako najíst? I v Africe, kde lidé umírají hlady, jsem se najedla líp. Nahlas jsem to ale nekomentovala, už tak jsem se chytla s mamkou u kadeřnice, která mi chtěla zkrátit vlasy skoro o třicet centimetrů a trvale je narovnat, jelikož se to tak zrovna nosilo, ale já měla svoje kudrliny ráda a nesouhlasila jsem. Nakonec jsem své vlasy ubránila a dovolila kadeřnici mi jenom zastřihnout konečky. U kosmetičky už to bylo horší, mé námitky tam nikdo nebral v potaz a tak jsem skončila s perfektně zastřiženými, nehty, namalovanými třpytivým, růžovým lakem. Hnus. Ale nejhorší byly nákupy. Matka mě tahala od jednoho butiku k druhému, vždycky mě postavila do kabinky a společně s prodavačkou mi tam nosila všechno, co se jí líbilo. Nakonec mi kompletně vybavila celý nový šatník věcmi, které bych si na sebe za normálních okolností nikdy nevzala.

Mlčky jsem se rýpala v salátu a sbírala odvahu k tomu, zeptat se matky, proč mě tak najednou chtěla mít u sebe, už jsem otvírala pusu, když ji začal zvonit mobil. „Ahoj.“ Zašveholila. „Ne Harry, zlato, to není dobrý nápad, víš jak to dopadlo posledně. Žádné ale, zůstaňte s klukama doma, mám pro vás překvapení.“ S tím zavěsila. „To jsou mí kluci.“ Usmála se a odložila telefon na stůl. „Tví kluci?“ Přikývla. „Říkají si One Direction a mají obrovský talent. Děvčata po celém světě po nich šílí.“ „Děláš jim manažera?“ „Samozřejmě, ti nejlepší zpěváci potřebují toho nejlepšího manažera.“ Sebevědomí ji tedy vážně nechybělo. „A jak se má Matt?“ Zeptala se na tátu a já se začala dusit salátem. „Copak neumíš slušně jíst?“ Obořila se na mě, ale během vteřinky už byla zase sladká jako med. „Tak povídej, co v Africe vyvádí? Slyšela jsem, že jeho novému hotelu v LA se daří.“ O otcovi obchody jsem se nikdy moc nezajímala, proto jsem přikývla a raději se věnovala tématu, čemu se otec v Africe věnuje. „Učí ve škole, kterou nechal postavit v jedné vesničce.“ „Matt a učit?“ Pobaveně se zasmála. „Tak to bych ráda viděla.“ Kývnutím ruky k sobě přivolala číšníka, zaplatila a zamířila ven, následovala jsem ji.

Před restaurací čekala limuzína, která nás měla dovézt do mého nového domova. „Co mám celé dny dělat?“ Zajímala jsem a znuděně pozorovala domy, míhající se za oknem limuzíny. „Ve dne? Co budeš chtít, ale předpokládám, že většinou budeš spát.“ „V Africe spíme v noci.“ Namítla jsem. „Jenže tady jsi v Londýně srdíčko a přes noc máš program.“ Trochu jsem znervózněla, přeci jen to znělo poněkud děsivě. „Jaký program?“ „Večírky, předávání cen, premiéry filmů, koncerty.“ Vyjmenovávala. „A co tam budu dělat?!“ Nechápala jsem. „Jsi má dcera, budeš se usmívat, mávat, odpovídat na otázky a budeš vypadat perfektně.“ Můj mozek odmítal onu informaci přijmout. To jsem ji měla lákat nové zákazníky, nebo co jako? Už jsem chtěla začít protestovat, ale limuzína se zastavila před luxusní vilou. „Klíče od domu a branky.“ Podala mi první svazek klíčů. „Tyhle jsou od auta.“ Další klíče. „Kreditní karta, diář a mobil.“ „Mám svůj mobil.“ Namítla jsem. „Ale používat budeš tenhle. A co se diáře týče, máš v něm zapsané všechno důležité na tři měsíce dopředu, tak se podle toho řiď. V mobilu máš moje číslo, a taky číslo na moji sekretářku a šoféra, kteří ti jsou plně k dispozici. A teď běž, mám ještě něco na práci.“ Bez rozloučení jsem vystoupila a zamířila k domu. Opět jsem se nic nedozvěděla. Šofér mi nejdřív odnesl všechny tašky před dveře, než za hlasitého pištění gum zmizel s limuzínou za nejbližším rohem. Povzdechla jsem a odemkla si dveře.

„Pizza!“ Zaječel kdosi. „Louisi chyť ho! Nebo se zase zamkne v koupelně a všechno to sežere sám!“ Zněla odpověď. „Mám ho!“ Zaječel další hlas. „Utíkej Liame! Dělej!“ „Au!“ Vyjeveně jsem zůstala stát ve dveřích, obklopená svými taškami a pozorovala bandu čtyř kluků, která se nahrnula do předsíně, přičemž se neustále strkali a pokřikovali na sebe. Když mě spatřili, strnuli. Zamračila jsem se a prohlédla si je. „A ty jsi kdo?“ Zeptal se mě jeden z nich. „Alie?“ „Ahoj Nialle.“ Všimla jsem si ho, až když se prodral dopředu. „Ty ji znáš?“ „Jo, to je ta holka z Afriky.“ Ta holka z Afriky? To jako vážně? Mluvil o mě? Proč? „Co tu děláš?“ Otočil se zpátky ke mně. „Já tu bydlím.“ Zvedla jsem klíče od domu a zacinkala s nimi. „Ne, tady bydlíme mi.“ Nesouhlasil jeden z nich. „Au! Co to kurva je?“ Otočila jsem se, dorazil další obyvatel domu, nesoucí asi osm krabic pizzy, které se momentálně povalovaly mezi mými taškami. O jednu z nich ten kudrnáč totiž zakopl. Pako. „Co to má do háje bejt?!“ Vztekal se, až jeho pohled zabloudil ke mně. Odkašlal si, urovnal si triko, nasadil profesionální, zářivý úsměv děvkaře a napřáhl ke mně ruku. „Jsem Harry.“ Přikývla jsem. „To se máš.“ Odbyla jsem ho a otočila se zpět ke klukům, a pak mi to došlo. „Vy jste One Direction?“ Ujišťovala jsem se. „Na to jsi přišla až teď?“ Zamračil se Niall. „Jo.“ Pokrčila jsem rameny. „A v případě že jste One Direction, tak já budu vaše překvapení a ty...“ Ukázala jsem na Harryho ukazováčkem. „...jsi měl pokud vím zůstat doma.“ Vyjeveně na mě vyvalil oči, ignorovala jsem ho, popadla několik svých tašek, jednu pizzu a zamířila jsem si to dovnitř. „Díky za tu pizzu.“ Křikla jsem za sebou a pokračovala dál. To měl být jako vtip? Matka mě nastěhovala ke svojí milovaný, klučičí kapele, proč?! Za co?! Co tak špatnýho jsem udělala?