Ztracená...

11.

Nevěřícně jsem na to hleděla a všichni okolo mě taky. To nebylo možné. Vždyť jsem nikdy před tím nestřílela.

,,Určitě to byla jen náhoda!", zakřičel někdo za mými zády. Otočila jsem se na ně a hledala toho, kdo to byl.

,,Ať vystřelí ještě jednou!", zakřičel znovu a mě se stáhl žaludek. Nechtěla jsem už střílet. Nechtěla jsem znovu pocítit ten pocit. Vedoucí chvíli přemýšlel a pak se na mě ototčil.

,,Znovu." Beze slova jsem se vrátila na místo a zvedla rozklepané ruce s pistolí nahoru. Zamířila jsem znovu doprostřed terče a modlila se, ani nevím za co. Zmáčkla jsem spoušť a zbraň v mé ruce sebou zase škubla, ale tentokrát jsem to ustála. Hned jsem se podívala na terč. Těsně vedle středu, takže to nemohla být náhoda. Podívala jsem se na vedoucího, který měl zachmuřený výraz a nejistě jsem přešlápla. ,,Wow", uslyšela jsem od něj, ,,jestli jsi opravdu nikdy nestřílela, pak klobouk dolů." Moje koutky se sami začaly zvedat a mě zaplavila vlna úlevy. Aspoň nebyl naštvaný. ,,Vrať se k ostatním." Udělala jsem, co mi řekl. Byla jsem šťastná, že aspoň něco mi šlo, protože v základech boje jsem totálně selhala. ,,Všichni jste viděli, co máte dělat, tak pohyb, pohyb!" Vedoucí nás rozestavil tak, aby každý stál naproti terči a dal nám pokyn ke střelbě.

---

Večeře už proběhla v klidu, nikdo na mě už nic nepořvával, za což jsem byla strašně ráda. Sedla jsem si s Benem ke stolu a já se pustila do jídla. Byla jsem hladová jako vlk.

,,Neboj, to jídlo ti neuteče", popíchl mě se smíchem. Hodila jsem po něm vražedný pohled a pokrčila rameny.

,,No co? Mám hlad." Ben se jen uchechtl a už to nějak dál nekomentoval.

,,Ta střelba dneska ti fakt šla", ozval se po chvíli. Když jsem si na to vzpomněla, zachvělo se mi srdce radostí. Byla to jediná věc, která mi tu šla, takže, jo, byla jsem šťastná.

,,Jo, myslíš?" Ben si poposedl a mazaně se na mě podíval.

,,Jo, bylas nejlepší." Nevím proč, ale od něj to znělo tak strašně hezky, takže jsem se usmála. Byla jsem tak ráda, že se se mnou bavil alespoň on, když Tess mě naprosto ignorovala.

,,Hele, hned jsem zpátky", řekla jsem a on přikývnul, takže jsem se zvedla a zamířila na záchod. Prošla jsem mezi stoly a nikdo už mi nevěnoval speciální pozornost. Takže nakonec tenhle den nebyl až tak hrozný.

---

Na záchodech jsem si chrstla do obličeje studenou vodu a zadívala se na sebe na chvíli do zrcadla. Hnědé vlasy mi rámovaly obličej a ve velkých hnědých očích jsem mohla vidět neposedné jiskřičky. Usmála jsem se na svůj odraz a vyšla ven, stále s úsměvem na tváři.

,,To tě Mason tak rozhodil?", uslyšela jsem zase ten hlas. Zastavila jsem v půli kroku a pomalu se otočila na toho černovlasého kluka, který vždy, kdyý jsem ho uviděla, způsobil, že se mi srdce rozbušilo rychleji a pocítila jsem motýlky ve svém břiše. Seděl na nějakém betonovém krytu, či co, a hleděl na mě. Založila jsem si ruce na prsou a popošla k němu blíž.

,,Co tu děláš? Tys mě sledoval?", vyčetla jsem mu. Jen se tomu zasmál a to mě ještě víc vytočilo.

,,A kdyby jo?" Jeho troufalý výraz byl tak jistý. Překvapeně jsem otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Jeho drzost mě stále překvapovala, takže jsem se otočila a chtěla odejít, ale zase mě zastavil. ,,Ale notak, zlato, co jsem ti udělal?", hrál naoko ublíženého. Nevěřícně jsem si odfrkla a znovu se na něj otočila.

,,Co chceš, Liame? Zase mě ponížit? Prosím, jen do toho." Jeho koutky se zvedly do úsměvu, když jsem to dořekla. Zvedl se a zamířil ke mně, což způsobilo, že se mi stáhl žaludek a trochu jsem couvla.

,,Vlastně jsem ti přišel říct, že jsi dneska na tý střelnici byla fakt dobrá." Tak tohle jsem fakt nečekala, spíš něco v tom stylu omluvy.

,,No, tak děkuju." Zastrčil si ruce do kapes a zase popošel trochu blíž ke mně. Tentokrát jsem zůstala stát a moje srdce začalo bít o něco rychleji. Jen jsme tam stáli, já koukala do země a napětí mezi námi se stupňovalo. Musela jsem se vrátit. ,,Hele, tak já už půjdu." Jen přikývl a trochu couvl. ,,Jo", zašeptala jsem ještě a rychle se vydala zpět do jídeny. Musela jsem na to pořád myslet. To bylo divný. Nejdřív mě poníží před celou jídelnou a pak mi jde říct, že jsem byla dobrá? To nedávalo smysl.

---

,,Cos tam tak dlouho dělala?", zeptal se Ben, když jsem došla ke stolu a sedla si. Pokrčila jsem rameny a nechala tu otázku bez odpovědi. Myslela jsem na to, co se stalo asi tak před pěti minutama. Ben mi něco říkal, ale já ho moc neposlouchala, stále jsem hypnotizovala dveře a čekala, než vejde. Ani nevím proč. Celou dobu, co jsem s ním mluvila, jsem byla tak nervozní. Konečně se otevřely a Liam vešel dovnitř. Schválně jsem pozorovala, kam jde. Prošel okolo několika stolů a stále bloudil očima po celé jídelně, jako by někoho hledal. Dala jsem si ruce pod bradu a odkývala Benovi nějakou otázku, ale přitom jsem ho stále pozorovala. Sedl si ke stolu, u kterého seděla parta, které mě včera představila Tess. Ale pořád se mi zdálo, že někoho hledá... Jeho oči se střetly s mým upřeným pohledem a já zčervenala. Chtěla jsem ten kontakt přerušit, ale prostě to nešlo. I přes to, že nás dělilo několik stolů, jsem měla pocit, že mě to k němu táhne. Hluk v jídelně se jakoby ztišil, ztlumil, jen takový neurčitý hukot. Byla jsem jako v tranzu, neschopná se pohnout, jen hledět do oříškových očí toho krásného kluka, který mě ponížil před celou jídelnou a pak mi přišel říct, že jsem dobře střílela...

,,Hayley, nechceš doprovodit na pokoj?" Odtrhla jsem pohled a podívala se na Bena, který na mě hleděl se zvednutým obočím. To, co se teď stalo, bylo divný. Fakt hodně divný. Rychle jsem ještě pohlédla na Liama, ale ten už se smál nějakému vtipu, který někdo řekl.

,,Ehm... jo, proč ne?" Ben se usmál a pokynul mi k odchodu. Byla jsem absolutně mimo. Co se to stalo?

Nějak jsme se dostali až před můj pokoj a já se otočila na Bena. ,,Děkuju za doprovod." Přátelsky jsem mu stiskla rameno a chtěla vejít dovnitř.

,,Jsi v pořádku? Po tom, co jsi se vrátila, mi přijdeš taková..."

,,Mimo", dokončila jsem za něj. ,,Jo, promiň, za to se omlouvám, jen jsem unavená", vymluvila jsem se, a abych tomu dodala na důvěryhodnosti, tak jsem si zívla. Bena to očividně přesvědčilo, takže mi jen popřál dobrou noc a odešel. Úlevou jsem vydechla a vešla dovnitř, kde jsem si vzala pyžamo a zamířila do sprch. Zase jsem myslela na Liama. Teď jsem se musela soustředit na to, proč jsem tady. Na žádné pobláznění není čas. Takže čím míň budu myslet na Liama, tím líp. Což zahrnuje i to, že s ním nebudu mluvit, pokud to nebude nutné, budu se mu vyhýbat a všechno ostatní. Tak.

S tímto odhodláním jsem vylezla ze sprchy a mou pozornost znovu upoutaly ty dvě písmena na zdi: B.R. Tolik by mě zajímalo, co znamenají. Povzdechla jsem si a zamířila zpátky na pokoj. Vlastně jsem ani tolik nelhala, když jsem Benovi řekla, že jsem unavená. Protože hned, jak jsem se svalila na postel, usla jsem.

---

To ne. Zase ten otravný zvonek. Otráveně jsem zamručela a převalila se na druhý bok. Moje svaly bolely snad ještě víc než včera. Věděla jsem, že mám jen půl hodiny, ale bylo mi to jedno. Klidně bych prospala další celý den.

,,Hej", uslyšela jsem Tessin nesmělý hlas. ,,Holly, jsi vzhůru?"

,,Jsem Hayley", zamručela jsem do polštáře. Tess si jen pohrdavě odfrkla a už na mě nemluvila. S námahou jsem zvedla své vyčerpané tělo a dokopala se k tomu se obléct. Těch padesát kliků si vybralo svou daň. Každý pohyb mě bolel, takže jsem byla zvědavá, jak dnešní den přežiju.