Ztracená...

3.

Vkročila jsem do jedné ze tří budov a ocitla se v nějaké hale. Bylo tu šero, takže jsem musela chvíli mrkat, než si moje oči přivykly. Rozhlédla jsem se okolo sebe, ale neviděla jsem nic jiného, než zdi. Žádné dveře, jen ty, kterými jsem přišla. Dobře, tohle bylo trochu divné. Začala jsem mít takový ten divný pocit v břiše a trochu jsem se klepala. Najednou se nad mojí hlavou rozezněl hlas.

,,Tohle je zkouška rychlosti. Na splnění máš 10 minut. Odpočítávání začíná." Zeď přede mnou se vysunula nahoru a mně se naskytl pohled na arénu s překážkama. Taky tam bylo šero. Promnula jsem si ruce a zhluboka se nadechla. ,,Tři...", moje tělo se napnulo a připravila jsem se vyběhnout, ,,dva...jedna...běž!", vystartovala jsem a do žil se mi nahrnul adrenalin. Běžela jsem k první překážce, což byla stěna s lanem, kterou jsem měla přelézt. Běžela jsem a vyskočila, při čemž jsem se chytla lana a pevně se ho držela, když jsem postupovala nahoru. Dolů jsem seskočila a trochu špatně jsem dopadla, takže mi pravou nohou projela ostrá bolest. Zasyčela jsem, zvedla se a pokračovala dál. Doběhla jsem k další překážce, což tvořila lezecká stěna. Bez větších potíží jsem se dostala na druhou stranu a běžela dál. U další překážky jsem se zastavila. Byla to síť, natažená nad vodou. Rozhlédla jsem se na obě strany, ale nikde jsem neviděla nějakou lávku, nebo most, takže jsem usoudila, že to mám přejít po té síti. Opatrně jsem na ní vlezla a ona se zakývala. Křečovitě jsem jí sevřela oběma rukama a pomalu se posunula dál. Pokaždé, když jsem se pohnula, se síť naklonila na jednu nebo druhou stranu. Už jsem byla skoro u konce, když v tom jsem nedávala chvíli pozor a síť se se mnou přetočila, ale naštěstí jsem se stihla chytnout a do vody jsem spadla jen jednou nohou. Konečně jsem se dostala na druhou stranu a ohlédla se za sebe. Úlevně jsem vydechla a znovu se dala do běhu. Další byly dráty natažené nad pískem, takže jsem to asi měla podlézt. Rychle jsem si lehla na břicho a plazila se jako had.

Zatím to bylo docela v pohodě. Překonala jsem ještě hýbací kameny na nějakém bahně a zdi, ketré jsem musela přelézt. Celou tu dobu moje srdce splašeně tlouklo a klepala se mi kolena, ale zároveň mi v žílách koloval adrenalin a to mě pohánělo dopředu. Běžela jsem a doběhla k žebříku, který vedl nahoru. Bez váhání jsem začala šplhat výš, až jsem se objevila na plošině, ze které vedla jedna kladina, asi na druhou stranu. Teď mi srdce spadlo až do kalhot. Neviděla jsem žádná úchytná lana nebo pomocné provazy, protě jen kláda a pode mnou nic. Prostě jsem to musela přejít. Polkla jsem a položila jednu nohu na kladinu a zase jí hned stáhla zpátky. Dělej, ty srabe. Prostě to přejdi a bude po všem, radilo mi svědomí. To se mu lehko řekne, ale realita je poněkud tvrdší. Ale, zase, snad by mě tu nenechali umřít, takže pode mnou určitě musí být nějaká záchranná síť. Myšlenky mi běhaly hlavou a popoháněly mě. Koneckonců jsem hrála o čas. Dala jsem jednu nohu na kladinu a opatrně udělala malý krůček. Hned za ní jsem dala druhou, takže teď jsem tu byla jen já a prostor všude kolem mě. Moje srdce tlouklo neuvěřitelnou rychlostí, jak jsem posouvala opatrně nohy před sebe a snažila se nedívat dolů. Stejně tam nic vidět nebylo, ale tak pro lepší pocit.

Tipovala jsem, že už jsem tak za půlkou kladiny, když v tom se přede mnou objevila druhá plošina. Úlevou jsem vydechla a vykročila trochu rychleji. To ale byla chyba. Špatně jsem došlápla a uklouzla mi noha. Srdce se mi zastavilo a já vyděšeně vykřikla. Spadla jsem, ale zachytila jsem se rukama, takže jsem teď visela, ani nevím, v jaké výšce a snažila se vymyslet, co udělat. Mám se pustit, nebo se snažit vytáhnout nahoru? Nakonec jsem se zkusila vytáhnout, takže jsem se pořádně zapřela rukama a napnula své tělo. Šlo to těžce, ale nakonec jsem se dostala do obkročmé polohy. Trochu jsem se pousmála a postavila se. Byla jsem ráda, že mám pod nohama zase něco, jako pevnou zem a pokračovala v chůzi k plošině. Nakonec jsem se tam dostala a opřela se o zábradlí, které bylo okolo ní. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Zvládla si to, říkalo mi podvědomí a já se pousmála. Ale musela jsem pokračovat dál. Otočila jsem se, ale teď tu nebylo nic, kromě jednoho lana. Další podpásovka, pomyslela jsem si. Tak, koneckonců, když už jsem překonala tu kladinu, tak zvládnu i to lano. Pevně jsem ho tedy uchopila a odrazila se od plošiny. Chvíli jsem letěla vzduchem, ale nakonec jsem přistála na měkké podložce. Zůstala jsem ležet a pustila lano, když v tom se mi nad hlavou znovu ozval hlas, který jsem slyšela při vstupu.

,,Test rychlosti a odvahy úspěšně dokončen." Zarazila jsem se. Řekli i odvahy? Tohle byl přeci test rychlosti. Rychle jsem se zvedla a přede mnou se otevřely dveře, ze kterých vyšli dva muži ve stejných oblecích jako měl ten, co nám říkal něco o těch testech. Přišli až ke mně a vzali mě každý za jednu ruku a vedli mě směrem k východu. Já se jim ovšem vytrhla.

,,Umím chodit i sama, bez pomoci", vmetla jsem jim do tváří. Jen se na sebe s úšklebkem podívali a nechali mě. Vyšli jsme s arény a mě do očí uhodilo prudké denní světlo, takže jsem si je rukou zakryla. Pokračovala jsem v chůzi za těma chlapama, když v tom se zastavili. Taky jsem zastavila.

,,Jméno", zeptal se mě jeden z nich.

,,Hayley. Hayley Rogersová", odpověděla jsem s přivřenýma očima. Jeden z nich to zapsal na nějaký papír a pokračovali dál. Následovala jsem a došli jsme až ke zbytku mých spolužáků, kteří si povídali. Někteří z nich byli mokří, tak na sobě měli nějaké deky a většina byla vyklepaná. Já nebyla ani jedno, spíš se mi uvnitř ulevilo. Měla jsem splněné už dva testy ze tří, ale přitom říkali, že to budou tři části. Poklepala jsem jednomu z těch chlapíků na rameno a on se na mě otočil.

,,Co chceš?", zavrčel nepříjemně. Založila jsem si ruce na prsou a nasadila kamenný výraz.

,,Jak to, že už jsem splnila i test odvahy? Ten pán říkal, že testy jsou tři." Ten chlapík se trochu nebezpečně pousmál, až mi po zádech přeběhl mráz.

,,Ta kladina i to lano byly test odvahy. A ty jsi je docela úspěšně překonala, ne?" Teď už mi to dávalo smysl. Takže už mě čekal jenom jeden test. Bystrost. ,,Teď si ale běž sednout ke zbytku své třídy a počkej, než dorazí zbytek." Poslechla jsem ho a zamířila ke skupince, ve které byla Jenn i Clara.

,,Tak co?", zeptala jsem se jich, jakmile jsem přišla. Clara se na mě podívala uslzenýma očima a Jenn ji držela okolo ramen.

,,Absolutní propadák", odpověděla Jenn a podívala se na mě tím jejím pohledem. Přisedla jsem si k nim a uvědomila si, že teď je uvnitř Bella a uvnitř mě se rozklepala ta část, co patřila jí. Věděla jsem, že to dokáže, ale i tak jsem měla strach za ní. Jenn si přehodila vlasy za ramena.

,,A co ty?", zeptala se. Pokrčila jsem rameny.

,,No, nebylo to tak hrozný, až na tu kladinu na konci", přiznala jsem. Na Claru jsem se radši ani neptala, protože jsem viděla její obličej. Jenn jen přikývla a znovu jí začala utišovat. Já stočila svůj pohled na místo, ze kterého jsem přišla a sledovala, kdy vyjde Bella.

Konečně jsem zahlédla její blonďatou hlavu a rychle se k ní rozběhla. Už z dálky jsem mohla vidět, jak je vyklepaná, a o to víc jsem jí chtěla držet v objetí. Pevně jsem jí k sobě přitiskla a ona mi stisk oplatila.

,,Dobrý, zvládla jsi to", řekla jí a bylo mi úplně jedno, že okolo nás stojí ti dozorci.

,,Nezvládla", uslyšela jsem její hlas. Povzdechla jsem si a odtáhla se.

,,Pojď, všechno mi řekneš támhle", ukázala jsem ke skupince spolužáků. Bella smutně přikývla a do očí se jí nahrnuly slzy. Vzala jsem jí za ruku a táhla jí směrem, kde bylo nejméně lidí. Posadily jsme se a ona spustila.

,,Jak tam byla ta kladina, tak já... prostě...", koktala Bella a já jí položila ruku okolo ramen. ,,Prostě jsem to nedokázala přejít a museli pro mě přijít ti chlápci, kteří mě vyvedli ven. Test odvahy jsem nesplnila", dodala a rozbrečela se. Sklopila jsem halvu mezi kolena a povzdechla si. Věděla jsem, že tohle bude špatný, ale doufala jsem, že bude mít víc lidí lepší výsledky, než já.

,,Zavolali mě docela brzo po tobě", vypadlo z Belly a moje hrdlo se stáhlo ještě víc. Potřebovala jsem mít horší výsledek, abych mohla dodělat tu zatracenou školu. Doufala jsem.