Ztracená...

10.

Moje prsní svaly asi odumřely. Když jsem doklikovala, ještě jsem musela s ostatními běžet dalších deset minut zpátky do tábora. Ti už nepromluvili ani slovo, ale stále po mně pokukovali. Cítila jsem se, jakobych byla jediná bíle oblečená mezi ostatními v černém. Vyčnívala jsem a vůbec se mi to nelíbilo. Teď mě znala celá skupina a ne zrovna v dobrém.

Doběhli jsme do tábora na cvičiště a já se udýchaně předklonila. Myslela jsem, že umřu, protože mě bolelo na hrudi a měla jsem pocit, že snad vypustím duši. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala, jak na tom jsou ostatní. Většina z nich na tom byla stejně jako já a to mě potěšilo, protože jsem nebyla jediná, ale stejně jsem se pořád cítila jako ta nejhorší. Normálně jsem se postavila a moje oči se setkaly s upřeným pohledem Liama, ketrý si mě se zájmem prohlížel, ale po chvíli se odvrátil a řekl něco svému kámoši, co stál vedle něj. Při tom se na mě stále díval a lišácky se usmíval. Prudce jsem zčervenala a odvrátila pohled pryč. Sakra, co to se mnou provedl? Proč mi tolik záleželo na tom, co si o mně myslí?

Po nějaké době se k nám připojily další skupiny, taky naprosto udýchaní. Uslyšela jsem Tess, která si zadýchaně stěžovala nějaké své kámošce a znechuceně jsem protočila očima. Oni jenom běželi. Já k tomu musela udělat ještě 50 kliků a získat tak pozornost dvaceti lidí, které jsem sotva znala.

,,Teď běžte na snídani", oznámil nám Carter a táborem se ozvaly výkřiky a jásot. ,,V 10 sraz zase tady." Všichni se rozběhli k jídelně a nedočkavě se hrnuli dovnitř. Já se pomalu šourala, vlastně jsem ani neměla hlad. Bolel mě celý člověk a s tím jsem ještě dneska měla cvičit.

,,Hej, Hayley", uslyšela jsem za sebou a otočila se. Ben ke mně běžel běžel mával při tom rukou. Počkala jsem než ke mně doběhl a založila si ruce na prsou. ,,Jsi v pořádku?", zeptal se mě a já jen pokrčila rameny.

,,Budu." Byla jsem ráda, že mám alespoň jednoho kamaráda, jestli se tomu tak dalo říkat, když jsme se seznámili asi před půl hodinou. Ben se na mě povzbudivě usmál a pokynul mi k jídelně.

,,Jdeš?" Taky jsem se usmála a přikývla.

---

V jídelně to hučelo jako v úlu. Všichni se bavili a do toho jedli svou vysněnou snídani. S Benem jsme si nandali jídlo a šli si sednout. Když jsem procházela mezi stoly, lidi se na mě otáčeli a něco si šeptali, což mi zaručilo červenou barvu obličeje, ale pokračovala jsem dál.

,,Hej, Rogersová!", zakřičel někdo. Otočila jsem se a pohlédla na kluka, který na mě mával, a zamračila se. Vůbec jsem ho neznala. Jak, sakra, zjistil moje jméno?

,,Dobře si mu to natřela. Pokoj 23. Nechceš mi ukázat, jak se to dělá?" Všichni, kteří to slyšeli, propukli v záchvat smíchu a ti, co to nepostřehli, teď určitě věděli, že se jednalo o mě, protože jsme s Benem byli jediní, kteří stáli. Pevněji jsem stiskla talíř, na kterém byla moje snídaně. Jedno jsem ale musela přiznat: Všechno se tu rychle rozšíří. Jak včera s Brodym, tak dneska to s tím vedoucím. Jsem tu teprve první den a už o mně ví celý tábor.

,,Nevšímej si jich, pokračuj", poradil mi Ben blízko u mého ucha a já poslechla. Žuchla jsem na nejbilžší prázdnou židli a sesunula se co nejvíc dolů. Chtěla jsem se propadnout do země, klidně i do pekla, jenom jsem nechtěla být středem pozornosti.

,,Nenávidím to tady", přiznala jsem. Už jsem chtěla pryč. Teď mě tu všichni znali jako tu uječenou drzou nánu, která si dovoluje i na vedoucí. Ben si povzdychl a ukousl si ze svého rohlíku.

,,Kašli na to. Přejde je to." S výdechem jsem přikývla a chtěla začít jíst, ale zase mi v tom někdo zabránil.

,,Rogersová, možná ti měl dát místo kliků dřepy.Možná bys pak měla aspoň nějakou prdel." Znovu se ozval smích a já se s otevřenou pusou podívala na Bena.