Ztracená...

6.

Ve třídě nastalo hrobové ticho, takže by byl slyšet i špendlík, kdyby spadl na zem. Žádný potlesk, který následoval, když byl vybrán Clay, žádný jásot, nic. Nevěřícně jsem zvedla hlavu a podívala se na Bellu, která měla stejný udivený pohled. Vlastně když jsem se rozhlédla po třídě, všechny pohledy směřovaly na mě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ne. Určitě se jenom přeřekl...

,,Hayley Rogersová", zopakoval znovu už trochu netrpělivě Marvey. Rozklepaně jsem se zvedla a podívala se na něj. Prostě tam jen stál a držel v ruce ten debilní kus papíru, který mě teď připravil o celou mou budoucnost. Můj život se sesypal jako domeček z karet, budoucnost zhlasla stejně rychle, jako plamen svíčky, který byl sfouknut vichrem. Chtěla jsem jít domů, lehnout si do postele a zjistit, že to byla jen další noční můra. ,,Tohle jsou dva žáci, kteří vás příští týden opustí a půjdou na speciální výcvik, který je připraví na hrozbu zvenčí. Výsledky budou vyvěšeny na nástěnce." Složil ten papír a dal si ho do kapsy. ,,Všichni se tam běžte podívat, ještě jsou tam dva, kteří půjdou do jiného tábora. Vy dva", ukázal na mě a Claye, ,,se po hodině ukážete v kabinetu tady pana učitele a já vám dám přesné instrukce, co se odjezdu týče. A ti, kteří budou v jiném táboře přijdou též", znovu promluvil k celé třídě. ,,Děkuji." S tímto odešel. Rozklepala jsem se jako ratlík. Všichni se začali bavit a já nedokázala nic vnímat, jen fakt, že možná nepřežiju ani následující měsíc. Ale nemohla jsem nic udělat. Bylo rozhodnuto.

Po hodině jsem se šla podívat na výsledky, bohužel, okolo nich bylo hrozně moc lidí. Povzdechla jsem si a chtěla jít do toho kabinetu, ale v půli cesty mě zastavila Bella. Chvíli tam jen stála a nakonec otevřela pusu, že chce něco říct, ale pak jí zase zavřela. Nechápavě jsem na ní koukala.

,,Proč?", vypadlo z ní nakonec. Dala jsem si ruku na čelo a zavřela oči.

,,Já to nevěděla. Myslela jsem, že ostatní budou lepší než já."Chtělo se mi brečet, řvát, křičet, rozbít něco. Potlačila jsem slzy a podívala se na ní.

,,Zůstávám na škole", řekla prostě. ,,Byla jsi druhá nejlepší." S tímto se otočila a odešla. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Moje nejlepší kamarádka na mě zanevřela. Myslela jsem, že mi bude oporou, stejně jako bych já byla jí, ale asi jsem se mýlila. Otočila jsem se a rychle zamířila do kabinetu. Clay už tam byl a spolu s ním i další dva mí spolužáci. Docela mě překvapilo, kdo to byl, ale co jsem s tím mohla nadělat.

,,Aha, slečna Rogersová", Marvey na mě obrátil svou pozornost, stejně jako zbytek kabinetu. Začaly mi hořet tváře. Byla jsem tu jediná holka. Docela mě to stresovalo. ,,Pojďte", pokynul mi rukou a já popošla blíž. Přitom na mě stále koukalo deset párů očí. Posadila jsem se na židli a složila ruce do klína. Pohled jsem upírala do země. Nestála jsem o žádný kontakt s žádnou lidskou bytostí. Marvey se nadechl a začal mluvit. ,,Vy čtyři jste byli vybráni z této školy jako ti s nejlepšími výsledky. Úspěšně jste splnili všechny části testů a určitě jste se podívali na nástěnku s výsledky, takže rovnou k věci." Opřel se o stůl a založil si ruce na prsou. ,,Ti, co byli nejlepší, což je pan Lovett a slečna Rogersová, pojedou do tábora číslo jedna. Odjezd je v sobotu v sedm hodin ráno. Sraz na tom odlehlém parkovišti poblíž nemocnice. Buďte tam. S sebou pouze to nejnutnější." Poslouchala jsem jen tak napůl ucha. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Co na to řekne mamka? A Lexi? Nemůžu jí opustit. Nechci, aby se mi stalo to samé, co tátovi. Táta. Tvrdá realita mu přichystala osud horší než smrt. Nemůžu rodinu opustit. ,,...Můžete jít." Jeho slova způsobila to, že jsem z kabinetu vystřelila jako střela a utíkala na záchod, kde jsem vrazila do kabinky, zamkla se a brečela. Doufala jsem, že tu nikdo není, ale vlastně, už to bylo jedno. Už mě tady nikdy nikdo neuvidí. Tak na co se strachovat o to, jestli mě někdo uslyší brečet?

Odemkla jsem a šla se podívat do zrcadla. Napuchlé oči s rozmazanou řasenkou vypadaly naprosto otřesně. Vzala jsem si kapesník a setřela si zbytky makeupu. Nenamalovaná jsem vyrazila do tichých chodeb školy, kterými se dnes procházím naposledy. Došla jsem k nástěnce s výsledky, kde teď nikdo nebyl, takže jsem si to mohla v klidu prohlédnout. Moje jméno se tyčilo hned pod Clayovo. Rychle jsem očima přejela ještě zbytek. Jenn, Clara i Bella zůstávaly na škole. Nehorázně jsem jim záviděla. Povzdechla jsem si a zamířila do třídy s hlavou plnou myšlenek, ke kterým postupně přibývaly další a další.

---

Celý den jsem chodila jako duch, všichni se za mnou otáčeli a něco si šeptali, ale já to ignorovala. Belle jsem se snažila vyhýbat, jak jen to šlo. Nechtěla jsem vidět její pohled.

Po škole jsem rychle zamířila domů, brala jsem to zkratkami a temnými uličkami, abych tam byla rychleji. Konečně jsem uviděla náš šedivý dům a rozběhla se. Odemkla jsem a zavřela za sebou dveře, o které jsem se následně opřela a sjela po nic na zem. Do očí se mi zase draly slzy při pomyšlení, že dnes svou rodinu pravděpodobně vidím naposledy.

,,Hayley, Hayley, zlato, co se stalo?", přiběhla s křikem mamka. Nic jsem neříkala, jen jsem vstala a vrhla se jí okolo krku a při tom pořád vzlykala. Mamka mě hladila po zádech a jemně mě tahala za mé dlouhé lokny. Naše divadlo přilákalo i ostatní členy rodiny, takže jsme stály v obklopení Lexi, George a Thomase. Mamka se trochu odtáhla. ,,Řekneš mi, co se stalo?"

Vrhla jsem pohled po Lexi a uviděla jsem, že má v očích slzy, takže asi už tušila, co se stalo. ,,Ma-mami, j-já ty te-testy zvládla. Z-zítra odjíždím do-do toho táboru", snažila jsem se říct mezi vzlyky. Zvedla jsem hlavu a podívala se na ostatní. Všichni na mě zírali v šoku, mamka si zakryla pusu rukou a George vykulil oči.

,,Ne", zašeptala nakonec, ,,ne! Nemůžou mi vzít i tebe", zakřičela a oči se jí zaplnily slzami. Znovu jsem se jí vrhla okolo krku a pevně jí k sobě tiskla.

,,Vím, co se stalo tátovi", zašeptala jsem tak, aby to slyšela jen ona. ,,Lexi mi to řekla." Mamka přikývla a já pocítila, jak se na nás nalepila další těla. Bohužel Georgovi došlo, co mamka řekla a nenechal to být.

,,Jak myslíš to, že ti nemůžou vzít i Hayley?" Mamka se na něj ubrečeně podívala.

,,Všechno ti vysvětlím. Už jsem to před vámi tajila dost dlouho." Stočila jsem pohled na Lexi, která stála vedle George. Komunikovaly jsme očima. Tato chvíle nepotřebovala slova.

,,Asi půjdu nahoru", oznámila jsem jim a bez čekání na odezvu jsem zamířila nahoru do svého pokoje, kde jsem se zamkla a svalila se na postel. Proč se muselo všechno tak pokazit? Proč já? Můj osud už byl předem rozhodnutý. Mým osudem bylo bojovat.

---

Další ráno jsem vstala už v pět, protože jsem musela být na tom parkovišti už v sedm. Ze skříně jsem vytáhla batoh a naházela do něj spodní prádlo, hygienické potřeby a fotku rodičů. Potichu, abych nikoho nevzbudila, jsem sešla dolů, kde jsem se nasnídala a napsala vzkaz ostatním, že je mám moc ráda a aby na mě mysleli. Nechtěla jsem jim říkat, v kolik odjíždím a kam mám jít. Nenáviděla jsem loučení, i když včera jsem je všechny asi viděla naposledy v životě. Do očí se mi zase nahrnuly slzy, když jsem odkládala propisku a mířila ke dveřím. Vzala jsem si pohodlné boty a vyšla před dům. Naposledy jsem se otočila na místo, kde jsem bydlela 16 let a polkla další dávku slaných slz. Sbohem domove. Šla jsem na ulici a počkala na autobus, který mě odvezl až před nemocnici, ze které už to byl jen kousek na parkoviště. Popondala jsem si na zádech svůj batoh a zamířila na místo určení.

,,Jméno", zeptal se mě zase nějaký jiný chlap v tom blbým policejním obleku.

Olízla jsem si rty. ,,Hayley Rogersová." Chvíli to hledal a pak si něco odškrtl. ,,V pořádku. Můžeš nastoupit." Zhluboka jsem se nadechla a vyšla vstříc novému životu.