Pravá láska? (Vaďák)

16. část

Andrein pohled

Musela jsem jít Vadima probudit. Po tom, co nepomohlo ani shození z postele jsem na něj chrstla studenou vodu. V mžiku se probudil.

Od Honzy jsme odcházeli jako první. Cesta byla klidná a každý jsme se vrátil k sobě domů, aby se Vadim trochu prospal.

Po asi nejdelším týdnu mého života přišel konečně pátek - den natáčení s Kovym. Když jsem přišla ze školy, tak jsem ihned odhodila batoh a začala se chystat. Natáhla jsem si svoje vysoké rifle, černé tílko a novou fialovou mikinu. Věnovala jsem zrcadlu poslední pohled, mobil hodila do kabelky a sluchátka dala do uší.

U přechodu stál velký chomáč lidí čekající na zelenou. Po krátké chvilce se na semaforu pro chodce objevila zelená a auta stála na červenou. Toho si ovšem nevšiml řidič se stříbrnou octavií. Jelikož jsem byla uprostřed toho chomáče lidí, tak jsem si toho ani pořádně nevšimla a s hudbou a hlavou sklopenou jsem ani nezaznamenala ten rozruch. Pamatuju si jen zoufalý křik lidí kolem mě. ,,Pozooor!''

Cítila jsem obrovský nátlak na mých nohou a pak už vůbec nic. Svět byl tak prázdný. Všude temnota a spousta křiku. Zařvala jsem: ,,Jsem v pořádku!'', ale pořád jsem slyšela jen ty cizí hlasy, jakobych nikdy nic neřekla, bylo to snad jen v mé hlavě?

Najednou ty cizí hlasy protnul křik hlasu, který jsem dobře znala, Vadim?

Cítila jsem to... Jeho studené slzy na mých prsou. Byly jako kusy ledu dopadající na můj hrudník. Snažila jsem se ho uklidnit, ale tělo ani rty se nechtěly otevřít. Křičela jsem do prázdna, nikdo mě už neslyšel. Umírám?

Žádné světlo na konci tunelu, všude jen tma a chaos. Hlasy začaly mizet z mého světa. Ticho. Ticho, ale slzy studené jako led dál ničily moji duši. Je tohle konec mých snů?