Pravá láska? (Vaďák)

Část 2

Když jsem došla do třídy, tak už na mě čekala moje nejlepší kamarádka Anett. ,,Čau! Kde jsi celou dobu? Petr a Andy říkali, že jsi jela s nimi autobusem, ale potom ses jim prý nějak ztaratila. Už jsem se začínala bát, že tě někdo ukradl!'' Zapřemýšlela jsem, co jí mám říct, protože se nikdo nesmí dozvědět, že se znám s Vadimem. Ne, že bych se nějak styděla za to, že s ním kamarádím, ale buď by mi nevěřili nebo mě začali pomlouvat, zase. ,,Potkala jsem kamaráda'' odpověděla jsem s úsměvem. Přece to není lež. Sice to není celá pravda, ale nelžu jí. ,,Jo, ahá...'' odvětila chápavě.

,,Dobré ráno'' pozdravila nás naše třídní při jejím příchodu. ,,Něco mě trochu zdrželo, takže už máme čas akorát na zapsání do třídní knihy, tak kdo chybí?'' otázala se, ale nedostalo se jí odpovědi. ,,Nikdo?'' zeptala se znovu. ,,Ne'' ozvalo se hromadně. ,,Dobře. a teď už se stěhujte do učebny němčiny, ať nejdete pozdě'' ukončila takzvanou ''čtvrthodinku'' a odešla ze třídy. Všichni jsme si začali chystat, když v tom se mě Anett zeptala ,,viděla jsi to Vadimovo nový video? Že je tam strašně hezkej!''

,,Asi jo'' dala jsem jí zapravdu a v duchu se smála. Kdyby tohle Vadim slyšel, tak by udělal tu svoji pózu topmodelky. Už jsem jsem se neudržela a musela jsem se uchychtnout.

Když jsem zamčela třídu, všichni už stáli na konci chodby, kde byla učebna, ve které jsem se učili. Po chvíli čekání přišla naše němčinářka. Už po zasednutí do lavice jsem začala přemýšlet, jestli jsem neměla něco v plánu. ,,Proboha'' zašeptala jsem si pro sebe. Jak jsem mohla zapomenout na dnešek? Už je to rok, co jsme s Danielem spolu... Možná jsem na to zapomněla kvůli tomu, že už to není jako dřív, a že ho už ani nemiluju jako dřív...Dneska chtěl udělat oslavu, jen my dva. Říkal, že může už ve dvanáct, ale v pět musí vypadnout... V sobotu chce uspořádat párty. Ještě, že už mám koupený dárek. Ale co si vezmu na sebe? Ne, to černý tričko ne, tak co to růžový?... Celou hodinu jsem strávila tím, že jsem debatovala o různých věcech sama se sebou, ne nejsem vůbec divná.

Po zazvonění zvonku jsem vytáhla mobil a napsala Vadimovi.

Já: Máme s Danem výročí, takže až kolem šesté, šlo by to? :P

Vadim: Jo, takže ve třičtvrtě u hřiště? :)

Já: Jasný :P a teď už musím, čauký :P

Vadim: Pa :P

Zbylých 5 hodin se nic moc nedělo, prostě obyčejné pondělí. Už jsem se nemohla dočkat, až si konečně budu moc lehnout do měkké postýlky a takových 20 minutek odpočívat.

---Napadlo mě, že bych mohla přece jen přidávat častěji, takže se těšte na 3. díl! :) Už brzy! :)---