Rivalové ✔️

18. Chocolate is brown

 •Philip• 

"Teď máte pauzu na oběd a polední klid, ale samozřejmě až po tom, co odsedláte a odvedete své koně do výběhu." řekl trenér, když jsme dojeli z vyjížďky. Docela jsem se těšil na oběd, protože jsem se ze snídaně snažil co nejdřív vypařit, takže jsem se moc nenajedl. Seskočil jsem z Rivera a odvedl jsem ho před jeho box. "Co ti poslední dobou je Phile, nelíbí se ti tady s námi?" zeptal se Hans, který zaparkoval svého hannovera vedle mě. "Všechno je v pořádku, proč?" usmál jsem se a začal Riverovi uvolňovat sedlo. "Tebe mrzí to s Yukim, že?" šeptal. Vážně? To si to uvědomí až měsíc a půl po party? "Ne, nic se neděje, vážně." přecedil jsem přes zuby. "Vím, že jsi mě chtěl, ale nechtěl jsem ti ublížit, takže jsem to moc nepitval." přiznal se. "Tak to ti děkuji, že jsi ke mně byl tak šetrný." chladně jsem řekl. Skončil u mě, na tohle nemám. Navíc už jen dva týdny a bude to, kvůli čemu tady jsme. Musím se začít snažit ještě víc, tohle nestačí. "Tak co ti je, nikdy ses takhle nechoval, všichni o tebe mají strach." zase do mě rýpal. Nevěřil jsem mu: "Kdo všichni." Na chvíli ztichl. Jediné, co jsem slyšel byl zvuk rozepínající se postroje a kartáče jezdící v koňské srsti. "Já, Yuki... a určitě i Daniel." řekl po dramatické pauze.

"Daniel, ten těžko..." posmutněl jsem. Chystal jsem se Rivera odvést do ohrady, když mě zavalila další horda Hansových otázek. Nechtěl jsem to poslouchat, všechno, co říkal mi strašně ubližovalo. Pořád se ptal na mě a Daniela a cítil jsem, že mi zase tečou slzy. Rychle jsem Rivera zatáhl za vazák, aby šel a já nemusel být s Hansem. Vypustil jsem ho a sledoval,  jak se šťastně rozběhl. Někdy mu závidím, kdyby jen věděl, co musíme řešit my lidi za hlouposti. Díval jsem se na koně, kteří vesele skotačili a chtěl se k nim přidat. "No tak Philipe, můžeš mně to říct, přece jsme kámoši." dolízal Hans. "Už ne a co si tím vůbec dokazuješ, přece máš Yukiho, tak se běž smát za ním." odfrkl jsem a svižným tempem odešel na oběd. Přišel jsem do jídelny a na dveřích stála cedulka "Zavřeno", jaké to štěstí.

Rozhodl jsem se zajít na pokoj a vzít si nějaké peníze, abych se mohl podívat do města. Jen co jsem se přiblížil ke vchodu, všiml jsem si, že na schodech někdo sedí. Když jsem byl blíž, poznal jsem, že je to Daniel, ten mi tady ještě chyběl. "Zase nemáš klíče?" znuděně jsem se zeptal, když jsem ho míjel. Musím uznat, že dnes vypadal nějak jinak. Vlasy měl rozčesané a jeho pleť jen zářila čistotou. Přejel jsem ho pohledem a zastavil se u jeho úzkých džín. On někdy nosí džíny? Za celou dobu jsem ho tady viděl jen v černých šusťácích, které hrdě nosil i na tréninky a někdy jsem měl podezření, že v nich i spí. "Potřebuju ti něco říct." vytrhl mě z mého přemýšlení. "Ale rychle, chci jít do města." štěkl jsem na něj. Vážně jsem neměl náladu poslouchat ještě jeho řeči po tom, co jsem dneska všechno viděl a slyšel. "Asi je to otřepané, já vím, ale uvědomil jsem si, že bez tebe nemůžu normálně fungovat, pořád nad tebou přemýšlím a nedokážu si představit, že za dva týdny se nebudu moct každý večer dívat jak spíš." smutně se na mě podíval. Měl pravdu, je to otřepané. "Proč ti nevěřím?" znuděně jsem mu odpověděl. Na Danielovi šlo vidět zklamání, sklopil pohled a poznal jsem, že jsem to asi trochu přehnal. 

"Zvoral jsem to, je pozdě... nechtěl jsem tě okrádat o čas." šeptal skoro neslyšně. Nevěděl jsem, jestli to myslí vážně, ale vypadal přesvědčivě. Něco ve mně mě donutilo si  vedle něj  sednout na schod a pozorovat s ním zem. "Nemusíš tady se mnou být, když mně nevěříš." zklamaně řekl. "Ale já tady s tebou chci být, jen se v tobě nevyznám." položil jsem mu hlavu na rameno. Danielovi se rozzářil pohled a v jeho očích se objevily malé hvězdičky. Vypadal jako malé dítě, které pod stromečkem našlo hračku, kterou si už tak dlouho přálo a teď nevědělo, co říct. Byl jsem zmatený, ale zároveň tak šťastný. Nevěděl jsem, proč mi takovou radost udělala jeho nejistota a zklamání, možná mi tím konečně dokázal, co pro něj znamenám. 

Seděli jsme pořád na schodech před ubytovnou a bránili všem v průchodu. Někteří lidi se na nás dívali se znechucením a trenéři jen nevěřícně kroutili hlavami. Měl jsem pořád pocit nejistoty, že Daniel neunese to, že to "vypadá teple" jak by normálně řekl a odejde. Ale nikam nešel, pořád se mnou seděl a držel mě za ruku. Někdy je lepší si to vyříkat, ale v našem případě jsou důležitější ty chvilky potichu, kdy posloucháme jen to, jak bije srdce toho druhého. Nechtěl jsem tuhle chvilku nijak pokazit, dokonce i Daniel mlčel a byl úplně klidný. Ale to bych nebyl já, aby se něco nepodělalo. "Tady jsi Philipe!" ozval se z dálky Hans. Cítil jsem, jak to ve mně vře a chtěl jsem  za ním jít a něco mu říct. Ale Daniel pořád svíral mou ruku a nechtěl mě nechat jít. "Stojí ti za to řvát na něj?" zeptal se s úsměvem a přitáhl mě k sobě. Poslušně jsem si zase sedl dolů za ním a snažil se Hanse ignorovat. Viděl jsem, jak se k nám blíží a nechápal jsem, že může být Daniel tak v klidu. Když byl těsně u nás, Daniel si mě přitáhl ještě blíž k sobě a vlepil mi obrovský polibek. Bylo to jiné než předtím, sice už jsme zašli dál, ale teď to bylo takové zvláštní a krásné. Možná to bylo tím, že na nás koukal Hans s vyvalenýma očima, nebo tím, že teď byl Daniel při plném vědomí. Vždy mi říkal ty hezké věci a líbal mě jen když byl opilý, ale teď, teď to bylo jiné.

Za chvilku Hans zaplul do budovy a byl tak zaskočený, že nestihl utrousit ani jednu ze svých obvyklých poznámek. "Spokojený?" zeptal se Daniel zase svým normálním tónem, když mě pustil. Nezmohl jsem se na jediné slovo, musel jsem to rozdýchat. "Ještě jsem ti chtěl něco dát, takový malý úplatek, kdyby to nevyšlo." zubil se a podal mi čokoládu. Bylo to jako sen, byl až moc milý a já nemohl uvěřit tomu, že je to vůbec pravda. "Nestačí? Pamatuju si, že toho namluvíš víc." pořád se usmíval. "Ne, teda jo, teda promiň, ale nečekal jsem to." vysoukal jsem ze sebe. "To je v pořádku, taky jsem nervózní." usmál se, "Ale ještě pro tebe mám jedno překvapení, které čeká ve společenské místnosti." Cože? Ještě něco? Bohatě by mi stačila ta čokoláda a ochrana před Hansem. Daniel se zvedl a pomohl vstát i mně. Vedl mě za ruku do budovy, ve které byla jídelna a společenská místnost a nic neříkal. Měl jsem docela strach, co to bude.

Daniel otevřel dveře do společenské místnosti a: "Překvapení!!!" uslyšel jsem Jeffreeho hlas. Takže já jsem byl ten kluk, kterému chtěl dokázat, co pro něj znamená? Rozběhl jsem se k Danielovi a silně ho objal. "Myslel jsem, že tady Jeff ti teda udělá větší radost?" šklebil se. "Nejsem žádný Jeff!" škaredě se Jeffree podíval na Daniela a pak se začal smát. Společně jsme Danielovi vysvětlili, že už jsme se ráno potkali a všechno mi řekl. Jeffree netušil, že ten kluk jsem já, takže za nic nemohl. Bohužel už musel jít, aby stihl autobus na letiště, tak jsme mu s Danielem pomohli s věcmi a naposledy se všichni objali. "A nezapomeň přijet na mistrovství!" volal jsem za ním, když nasedal do autobusu... POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Po delší době konečně díl, který je trochu delší a záživnější. Snad se vám to líbilo a budu ráda za vaše komentáře a vote :3

Dája :)