Rivalové ✔️

1. Goodbye sweet Ireland!

˙Daniel˙

   Ledový vítr a Gingerova hříva mě šlehali do tváře a krajinou se rozléhalo,  jak jeho kopyta dopadají na tvrdou černou zem. Miloval jsem tuhle stezku, nebyla příliš udržovaná a zvlášť takhle brzo ráno tady nikdo nebyl. Užíval jsem si toho nejkrásnějšího pohledu na světě, pohledu z koňského hřbetu. Nikdy předtím bych nevěřil, že to s Gingerem dotáhneme tak daleko a teď je před námi mistrovství v Austrálii. Naposledy jsem se chtěl rozloučit s domovem, všemi loukami, velkými kameny a studeným mořem, které Irsko obklopuje. Miloval jsem ten studený vítr a volnost. Vždy mě fascinovalo, jak může tak nádherný tvor jako kůň sloužit takovému sráči jako je člověk. Už zase se v myšlenkách ubírám takovým "poetickým" směrem, je to divné. Ginger mně neslouží, někdy si připadám, že si ze mě ten šílený valach utahuje. Ví, že si na mě může dovolit, je to něco jako můj mladší brácha, někdy je i tak otravný, ale popravdě... asi ho fakt miluju. Takovým tím jiným způsobem, vždy vím, co chce ještě před tím, než to chce. Mám pocit, že je to jediný živý tvor, který mně rozumí. Komunikaci s lidmi jsem tak nějak úplně vyloučil, zato koně, s těmi bych si mohl vykládat hodiny. 

  Pomalu jsme dojeli ke staré písčité pláži nedaleko Greenwoodu, kde se nachází naše stáj. Dnes jsem chtěl objet všechna naše oblíbená místa, když odjíždíme na dva měsíce. Zabrzdil jsem Gingera a hbitě z něj seskočil, abych mu dal chvilku čas si odpočinout. Vím, že mně neuteče a on ví, že kdyby to udělal, nedopadl by dobře. Náš vztah je hodně o důvěře, ano tohle znělo divně. Ale vlastně proč ne, je přece normální říkat, že spolu máme vztah, nebo ne? Nesnáším přístup některých jezdců, kteří koně berou jen jako stroje a sportovní pomůcku. To je důvod, proč si s ostatními nerozumím... třeba s tím namachrovaným buzerantem Hardym. Jak já ho nesnáším, neřeší nic jiného než to, jestli mu ladí podsedlovka k chráničům a nemá na sobě nedej bože trochu hnoje. To já se raději brzo vzbudím, vykydám a pak jedeme na vyjížďku, jen my dva. Jsem rád, když spolu trávíme čas i mimo jízdárnu, protože bych jinak nikdy nepoznal jeho úžasnou osobnost. Dřív jsem si myslel, že mě chce ten rezavý šílenec zabít, ale postupem času jsem pochopil, že mi jen ukazuje moje chyby a nutí mě jít dál. Ležel jsem na pláži a pozoroval šedivé nebe, na kterém se neustále předháněly mraky. Vlhký vzduch jako by říkal, že bude další bouřka. Zavřel jsem na chvilku oči, když se nade mnou objevila obrovská rezavá hlava a začala po mně šmátrat. Rychle jsem zase oči otevřel: "Ty žebráku, zase si jdeš pro dobrotu?" Zvedl jsem se a Ginger mě začal očichávat a hledat něco k jídlu. Hledal jsem v kapse od bundy kousek suchého chleba a jen co uslyšel šustění, začal na znamení vítězství přešlapovat na místně. Natáhl jsem k němu ruku a sledoval, jak chleba mizí. 

  Cestou ke stáji jsme se ještě zastavili u Starého kamene a na několika málo místech, ale pak mně došlo, že už je asi pozdě. Zase jsem si nevzal mobil. Pobídl jsem Gingera do cvalu a modlil se, ať mě trenér nezabije, tenhle týden to bylo už poněkolikáté. Ke vší smůle na sebe nenechala bouřka dlouho čekat a za chvíli začaly poletovat malé kapičky. Pořád se zvětšovaly a zvětšovaly a já hnal koně stále rychleji, bohužel patří k těm koním srabům a liják s blesky pro mě nejsou zrovna dobré zprávy. Tryskali jsme po louce a utíkali před blesky, které měly co nevidět přijít na scénu. Stihli jsme to tak tak, před námi se objevila uvítací cedule stáje "Golden Rose". Seskočil jsem z něj a šli jsme se schovat pod střehu do kryté jízdárny. "Zase pozdě Danieli, zase pozdě..." přežvýkl si trenér, který stál uprostřed jízdárny a podle výrazu soudím, že na nás musel čekat docela dlouho. Trenér Willis byl co se času týče docela přísný, nesnášel moje neustálé pozdní příchody a taky můj přístup. Chtěl, abych byl na úrovni, ale tyhle "nóbl" záležitosti prostě neberu. Proč si kupovat nejnovější vybavení jen proto, že je v barvách, které se zrovna nosí. "Danieli, měl jsi mít nachystaného koně a být tu už v sedm, je půl desáté, můžeš mi laskavě vysvětlit, kde jsi byl?" smrštil obočí, aby působil ještě přísnější dojem. "Zapomněl jsem si mobil... omlouvám se... trenére." sklopil jsem hlavu k zemi a díval se na své odrbané boty. "Ptal jsem se snad na mobil? Ne! A teď už si nasedni a zahřej toho chudáka." řekl. Párkrát jsme obklusali jízdárnu kolem dokola a pak následoval skokový trénink.

   Po hodině a půl nás konečně nechal jít. Viděl jsem Gingerovi na očích, že už toho má dneska dost. Z huby mu tekla hustá pěna a pot z něj stékal v proudech. "Ubereme mu žrádla, musí se dostat do formy, nebo nemáme ani na můstek" změřil ho trenér pohledem, "a Dane ještě něco, dneska dobrý." poplácal mě po rameni. Nevím proč, ale když tohle vždy na konci tréninku udělá, zčervenám jak zamilovaná třináctka. Ne, že by se mně líbil, nejsem buzna, vlastně mou jedinou láskou jsou koně. Ale když je na mě Willis pyšný, mám takový hřejivý pocit. Vzal jsem Gingera a zavřel za námi jízdárnu. Trenér se mezitím někam vypařil a tak jsem Gingera vzal ke sprchám a odsedlal ho. Spláchl jsem z něho všechen pot a prach a zavedl jsem ho do jeho boxu. Smutně se na mě podíval, jako by tušil, že má ode dneška ubrané zrní. 

 Sám jsem se dal dohromady a šel do klubovny, kde čekali trenér a táta. Táta držel tablet a v něm všechny informace o pobytu v Austrálii. "Takže očkování, čip a pasy vyřízené máme a teď snad to, co vás bude zajímat trochu víc." podíval se směrem ke mně. Willis jen kývl a ukázali mně seznam pokojů. Philip Hardy!!! To si  snad dělají prdel, s ním dva měsíce na jednom pokoji, to se můžu odstřelit už teď. "Děje se něco Dane?" zarazil se táta. "Ale tati, přece nemůžu být s ním, nejde to nějak změnit? žadonil jsem. "Bohužel, už to nejde, zítra odlétáme." dodal trenér.

Píšu narychlo, proto se omlouvám za chyby. Večer vše opravím. 

Dája