Tábor s One Direction

2 kapitola

Probudil mě budík na mobilu, neochotně jsem vstala z postele, a budík jsem vypnula. Nejraději bych se vrátila do postele, a znovu bych usnula, ale nemůžu. A to kvůli tomu, že za dvě hodiny mě a Emily odlétá letadlo do Londýna, tak třeba při troše štěstí usnu v letadlu. A protože se nemůžu zdržovat, tak jsem přešla  mé skříni, a vytáhla jsem obyčejné černé legíny, a vzala jsem si delší proužkované tričko. Ještě jsem si vzala kolem pasu bílou mikinu. Učesala jsem si své vlasy, a na ruku jsem si dala gumičku. Když jsem byla sama se sebou spokojená, tak jsem šla do kuchyně, kde už seděla celá rodina. Emily se usmívala jako blázen, a šlo na ní poznat, že se nemůže  dočkat. "Ahoj" pozdravila jsem je rozespale, a šla jsem si pro toust, který byl pro mě připravený na kuchyňské lince. Vzala jsem ho, a šla jsem se posadit ke stolu, sedla jsem si na svoji židli, a mlčky jsem jedla svůj toust. "Pospěšte si holky, za chvilku by jsme měli už jet" řekl táta spíš mě než Emily. Dojedla jsem v rychlosti toust, a běžela jsem do svého pokoje. Pro jistotu jsem zkontrolovala příruční tašku, a naštěstí jsem v ní měla všechno, ještě jsem si do tašky dala mobil, a mohla jsem jet. Proto jsem vzala kufr a tašku, a šla jsem ke dveřím od bytu, kde už čekal táta, a chvilku po mě přišla máma s Emily. "Tak jdeme" řekl táta, když jsme se všichni obuly, a ujistily že máme vše. Všichni jsme postupně odešly z bytu, a nastoupily jsme i s kufry do výtahu, a divým se, že jsme se tam všichni a ještě s těmi kufry vešly. Když jsme vystoupily z výtahu, tak jsme šli k našemu autu. Táta naskládal všechny zavazadla do kufru auta, a my ostatní jsme se zatím posadily do auta. Po malé chvilce jsme se rozjely, a jeli jsme směr letiště, Emily nedočkavě koukala z okna, a já jsem poslouchala rádio, které bylo zapnuté v autě. Pobrukovala jsem si jednu písničku, a dívala jsem se též z okna. Naštěstí jsou teprve tři hodiny ráno, a v Praze není takový provoz, takže jsme na letiště dorazily brzy. Táta vyskládal naše kufry, a já jsem si vzala svůj, a do druhé ruky jsem si vzala příruční zavazadlo. Když i Emily měla svůj kufr a příruční tašku, tak jsme i s rodiči šly na letiště. Nejdříve šla máma vyzvednout letenky, a my jsme se zatím posadily na sedačky, které tu jsou. Čekaly jsme asi půl hodiny, ale pak naštěstí přišla máma i s letenkami. "Dobře, jděte odevzdat tam ty kufry,a  my tady na vás počkáme" řekla máma, pouze jsem přikývla, a nechala jsem na sedačce vedle táty příruční zavazadlo, a společně s Emily jsme šli odevzdat naše kufry. Čekaly jsme krátkou řadu, která byla celkem rychlá, takže jsme byli během deseti minut zpátky. "Dobře, za hodinku vám to letí, tak si hlídejte čas, a klidně můžete jít do nějakého krámku. Jinak si o tam užijte, a Aneto, ty se postarej o Emily" nakázala mi máma. "Jo neboj se, postarám se o ní" řekla jsem "Dobře, a zvládněte to, jinak zavolejte, až tam budete" řekl táta přísně, a obě si nás změřil pohledem. Přikývli jsme na souhlas "Tak my půjdeme" řekla máma,a obě nás objala, a políbila na tvář, táta to zopakoval po ní,  daly mi letenky a s pouhým ahoj odešly. "Tak kam půjdeme?" zeptala jsem se Emily "co si něco koupit k jídlu? docela mám hlad" řekla "Jo dobře" řekla jsem. Normální obchod jsme nenašli, tak jsme šli do starbucksu, já jsem si dala perníkové latte,a borůvkový muffin, Emily si dala taky muffin a ještě makronky, a k pití si dala nějaký čokoládový shake. Jedly a pily jsme celkem pomalu, když jsme měli tolik času. "Em? Víš jaký mám problém? Já je vůbec neznám, ani podle jména" řekla jsem jí. Ona vytřeštila oči "A jo, v letedle ti ukážu jejich fotky, a řeknu ti jejich jména" řekla. Já jsem přikývla "jo dobře" odpověděla jsem, a usrkla jsem svého latte. Povídaly jsme si ještě o různých tématech, ale stejně jsem často kontrolovala čas. "Tak jdeme" řekla jsem, protože už je čas, aby jsme odešly. Obě jsme se zvedly od stolu, a odešly jsme pryč. Šli jsme, až k části odkud nás mají pouštět do letadla. Vytáhla jsem z tašky naše letenky, a když na nás přišla řada, tak jsem je ukázala. Pustily nás dovnitř, ale kontrola nás ještě zastavila s tím, aby jsme ukázali co máme ve svých taškách, plus jsme musely projít takovým zařízením, které nás zkontrolovalo, aby  jsme něco nechtěli propašovat. Obě jsme prošly v pohodě, a naše tašky byly taky v pohodě, tak jsme si je vzali, a šli jsme dlouhou chodbou, až do letadla. Posadily jsme se na naše místa, sedačky byli dost pohodlný což byla v tuto chvíli výhoda. "Prosím usaďte se, a připoutejte se, budeme vzlétat" řekla do mikrofonu letuška. Já jsem jí ihned poslechla, a připoutala jsem se, a to samé udělala i Emily. Ještě si dvě letušky všechny zkontrolovaly zda jsou připoutaný, a mohli jsme letět. Emily vytáhla svůj mobil z tašky, a začala mi ukazovat jednotlivé kluky z té skupiny, a říkala mi jejich jména. Pak mě z nich přezkoušela,a asi si musela díky tomu připadat jakou učitelka. Nakonec, když jsem uměla všechny jména, tak mi ukazovala pouze fotky. A ty kluci opravdu nevypadaly zas tak hrozně, ale stejně mi připadají ničím zvláštní, ale bohužel nevím čím.

Některé fotky byli normální, a některé byli docela i vtipné, a u některých jsem měla opravdu záchvat smíchu, takže dost lituju lidí, kteří jsou v  tomto letadle.