V.I.P. ✔

38. kapitola

Michal s Tomem našli, kde Radek bydlel. Zastavili před menším bílým domkem. Otevřeli branku a procházeli travnatou zahradou. Zaklepal na plastové dveře v hnědé barvě a Tom pro jistotu ještě několikrát za sebou zmáčkl zvonek. Dveře se otevřely. Jen co Michal uviděl Radkův obličej, vrazil mu pěstí, až Radek odletěl a dopadl na zem.
„Překvápko, ty zmrde,“ vstoupil do domu. Radek si držel nos, aniž by zaregistroval, že si něj Michal sednul. Jednou rukou ho chytil za tričko a druhou mu dal pěstí. A další a další a ještě jednu. Nestihl si ani prdnout, jaká to byla rychlost.
„Tome, projeď mu počítač a vše s Bárou vymaž,“ rozkázal.
„Už se na tom pracuje. Mám to,“ něco ještě naťukal a měl hotovo. „Počítač je čistej,“ prohlásil. Michal vyzvedl Radka a hodil ho do křesla. Ten se před ním krčil jako malá holka.
„Máš kopie?“ zeptal se. Zakýval hlavou, že ne a rukama si chránil obličej.
„Nemám.“ Nevěřil mu.
„Kde máš mobil?“ Neochotně ho vyndal z kapsy a třesoucí se rukou mu ho předal.
Michal ho předal Tomovi. Ten se v něm začal šťourat.
„Lhal. Je tady nejmíň dvacet fotek. Pardon, bylo,“ usmál se na Radka a mrkl.
Tímhle se náramně bavil.
„Ty parchante!“ zařval a dal mu další sérii tvrdých ran do obličeje. Radek už neměl jediné místo na tváří, které by nebylo pokřtěné Michalovou rukou. „Tak, zeptám se znova. Máš ještě nějaké kopie?“ Radek se rozbrečel. Vážně se rozbrečel. Ukázal na stůl. Tom otevřel šuplík a našel několik flešek.
„Která?“ zeptal se směrem k němu.
„Všechny,“ poslušně odpověděl. Vzal všechny a strčil je do kapsy od saka.
„Jestli zjistím, že máš jen jedinou fotografii, tak se vrátím a zabiju tě,“ vyhrožoval mu. Aby tomu dodal váhu, zdvihl k němu pěst. Radek sebou cukl.
„Ne, nemám už nic. Přísahám,“ zakřičel poslední slovo.

„Užil sis to?“ zeptal se Tom, když odešel a položil mu ruku na rameno.
„Bylo to lepší, než můj první orgasmus.“ Oba se od srdce zasmáli.

Michal byl se svou prací spokojen. Ležel ve své posteli a usmíval se nad tím, jak se mu vše povedlo. Ruce měl zkřížené za hlavou. Myslel na to, jak se bude Bára tvářit, až se dozví, že už se nemusí bát. Vzpomněl si na ten poslední polibek. Bylo to něco úžasného. Chtěl ji líbat každý den. Mít ji stále u sebe. Mačkat ji v objetí a hladit její sametovou pokožku. Kdyby je včera Tom nevyrušil, mohlo to zajít mnohem dál. Tolik si v tem okamžik přál s ní zase splynout. Tak, jako to dřív. Když spolu byli ještě šťastní. Tolik by to chtěl zase zažít. To už nepůjde. Protože ho ranila a zklamala. Nešlo o jeho pýchu. Šlo tu o mnohem víc. Už nikdy by jí nemohl věřit. To bylo nejhorší.

U Báry na pokoji bylo plno. Klára, Petra a Anežka, což byla Bářina matka, se ji snažily přivést na jiné myšlenky. Donesly jí pizzu, její oblíbenou Collu, plno sladkého i slaného a hlavně pomeranče. Ty v nemocnici nesmí chybět. Bára se usmívala nad tou hromadou jídla. Jako první se pustila do pizzy. Byla ještě horká. Zavřela oči a vychutnávala si každé sousto. Pomalu začínala ochutnávat vše, co tam měla.
„Páni, ty jsi ale jedlík,“ Klára kroutila hlavou nad nacpanou Bárou.
„Naše Bára byla vždycky bezedná. S otcem pořádali závody v jezení,“ dotkla se její ruky a usmála se.
„Tady máš novej mobil. Posílá ti ho Tom, když jsi omdlela, ten tvůj se ti rozbil,“ předala jí telefon a mrkla, jako by její slova znamenala něco víc.
„Že mu děkuji,“ zřejmě si nevšimla Klářina obličeje, který mluvil v kamarádštině.
„Mami, a co táta?“ Takže jí to nedošlo.
„Doktor říkal, že ještě počkají, jak se bude jeho srdíčko uzdravovat. Pak by se pokusili ho probudit,“ sklopila zrak k zemi.
„To bude dobrý, uvidíš,“ snažila se svou matku uklidnit. Sama z toho byla smutná, ale chtěla být silná. Nikomu neřekla o tom, co Radek udělal. Měla v plánu to říct jen jediné osobě, a to Kláře. Dveře se otevřely a do pokoje vešel tmavovlasý doktor. Usmál se na ženský klub a ony ho žraly pohledem.
„Dobrý den, dámy. Mohl bych si promluvit se slečnou o samotě?“ daroval jim jeden úsměv. Dost sexy úsměv.
„A nechcete mě radši vyšetřit. Strašně mě bolí tady,“ svůdně řekla Klára a ukázala na své prso. Doktor zachoval klid. Všiml si jejího snubáku a využil toho.
„Tak řekněte snoubenci, ať vám udělá prohlídku prsou a pokud se mu nebude něco líbit, tak si skočte na gynekologii. Tam už vám poradí.“ Pokojem se nesl holčičí smích. Klára stáhla koutky dolů a společně s ostatními odešla. Doktor se posadil k Báře. Tam, kde ještě před chvilkou seděla Anežka. Usmál se na ni a podíval se do papírů.
„Jak se dnes cítíte?“ vrátil se zas k očnímu kontaktu.
„Už mnohem líp. To, co se stalo, bylo jen ojedinělé. Nemám žádné problémy,“ lhala jak jemu, tak sobě. Doktor se na ni zamračil.
„Víte, já umím číst a bulvár už jsem také viděl. Je mi jasné, že jste psychicky rozhozená. Můžu vám doporučit odborníka. Jestli chcete?“ dotkl se její ruky a usmál se. Bára ruku odtáhla. Bylo to divné. Alespoň pro ni.
„Ne. To nechci. Chci domů,“ zaprosila očima.
„Domů vás pustíme asi zítra. Teď pro vás mám jedno překvapení,“ uculil se jako andílek.
„Pane doktore, nesnáším překvapení, tak šup s tím ven,“ popohnala ho. Doktor se znovu podíval do desek.
„Musím vám gratulovat. Jste těhotná.“ Jste těhotná. Jste těhotná. Těhotná. Opakovala se jí tato slova stále dokola.
„Co že jsem? Jak se to stalo?“ mluvila hlasem o pár tónů vyšším.
„Vážně vám mám udělat přednášku na téma "jak se dělají děti"?“ poznal, že není moc nadšená.
„Tak já budu máma? Nemůžu být máma. Nevím, jak se to dělá. A bojím se bolesti. Nemůžu dírou velkou jako citrón vytlačit meloun. To ne. Já protestuju,“ začala trošku hysterčit.
„Uklidněte se. Nechcete zavolat otci dítěte?“ zas se dotkl její ruky. Bára ani nevěděla, jestli by to Michal chtěl vědět.
„Asi jo,“ vzlykla, ale zatím neplakala.

Michal byl momentálně v říši snu. Zdálo se mu o Báře. Jak jinak taky. Od doby, kdy se rozešli, se mu do snů vkrádala pořád. Šli ruku v ruce pláží. Cítil, jak mu písek masíruje chodidla. Jak mu vítr fouká do tváře. Podíval se na Báru. Na její úsměv. Byla jako anděl. Vlasy jí vlály ve větru a ona si je dala za ucho. Měla na sobě ty bílé šaty od něj a šperky po jeho matce. Pak se stalo něco zvláštního. Slyšel hrát podivnou melodii. Pomalu se mu začala rozplývat. Otevřel oči a sáhl po mobilu. To on mu překazil sen svou odpornou melodií. Postavil se a i s mobilem odkráčel z ložnice do koupelny. Ani se nepodíval, kdo mu volal. Pak melodie skončila. Opláchl si obličej a následně se utřel do ručníku. Odešel do kuchyně, kde si nalil džus. Vypil plnou sklenku a až potom se podíval na mobil. Zamračil se na dispej.
„Bára?“ neváhal a zavolal zpět.
„Ano, Báro. Co potřebuješ? Jsi v pořádku?“ stále se na ni zlobil, to ano, ale teď byla v nemocnici. Bál se o ni.
„Ahoj. Ne, nic se neděje, jsem v pořádku, jen víš, stala se jedna věc,“ vůbec nevěděla, jak mu to říct.
„Ježíš, leze to z tebe jako z chlupatý deky. Co se zas stalo?“ byl netrpělivý. Tohle měli s Bárou společné.
„Dobrá teda. Jsem prej těhotná a než začneš váhat. Tak ano, ty jsi otcem.“ Michal zůstal stát jako opařený. Stejně jako Báře se mu opakovala ta slova stále dokola. Pak se mu zamotala hlava a on padl na zem. Už na něj marně volala.