V.I.P. ✔

36. kapitola

Z Bářiny ložnice se ozývalo podivné cosi. Chvilkami měla pocit, jako by se Michal dusil. Několikrát ho chodila kontrolovat. Zkontrolovala mu tepovou frekvenci a pak zas odešla. S Klárou to vše probraly. Dospěly k tomu, že bude nejlepší mu odpovědět na vše, co ho bude zajímat. Bylo už pozdě, něco kolem dvacáté druhé hodiny a Klára musela odejít.
„Zlato, přeju ti hodně štěstí a předávám ti od sebe trochu síly. Drž se,“ políbila ji na tvář a silně  objala. „Ty to zvládneš. Jsi silná holka,“ s těmito slovy odešla. Zavřela dveře a odkráčela do kuchyně. Dala do kávovaru kapsli a zapnula ho. Čekala, až se její hrnek naplní černou drogou.
Když se konečně tak stalo, vzala ho do ruky a v tu chvíli na ni někdo promluvil. Lekla se a upustila kávu na zem. Kapičky horké tekutiny jí opařily holý nárt.
„Au. Sakra, kurva, do hajzlu,“ klela jedno zaříkávadlo za druhým. Michal se k ní sehnul s omluvou na rtech.
„Promiň, nechtěl jsem tě tak vyděsit,“ dotkl se holé kůže. Bylo to jako průboj energie s maximálním napětím. Jejich pohledy se střetly. Na okamžik to vypadalo, jako by se zastavil svět. Michal ani nevěděl proč a pohladil jí po tváří. Jeho ruka si dělala, co chtěla. Neměl nad sebou žádnou moc. Naklonila hlavu a zabořila se do jeho teploučké dlaně. Cítit zase jeho hebkost, bylo to nejhezčí na světě. Zavřela víčka a tím dala průchod slzám. Utřel jí tváře, ale tím vše skončilo. Otočila se k němu zády a rozdýchávala pláč. Rukama oválná svůj obličej, aby se aspoň trochu vzpamatovala.
„Neměla by sis na to dát led?“ ten hlas. Najednou byl tak cizí. Tak vzdálený. Jako by se každý stál na jiném konci světa. Otočila se za ním a kývla. Vyndala z mrazáku kostky ledu, zabalila je do utěrky a přiložila na popálené místo.
„Proč jsi přišel?“ položila zásadní otázku. Rozhlédl se kolem sebe. Nevypadal, že by mu bylo dobře. Byl bledý jako stěna a hlasitě oddechoval.
„Mám před domem asi tucet novinářů. Ptají se mě na tu fotku v novinách. Nevím, co odpovědět, tak jsem si pro odpovědi přišel ke zdroji. Co to má do prdele znamenat?“ zvýšil hlas. Snažila se neplakat. Věděla, že kdyby dala průchod citům, tak by nebyla schopná normálně uvažovat.
„Dobrá. Dám ti po čem toužíš. Byla jsem s Klárou v baru. Když jsem chtěla odejít, objevil se tam Radek. Jelikož byla Klára dost opilá, tak mi s ní pomohl do auta. Zůstala jsem tam s ním. Popíjeli jsme a já jsem to přehnala. Venku mě políbil. Řekla jsem mu, aby to už víckrát nedělal. On s tím souhlasil. Odjeli jsme k tobě. Pomohl mi do domu. Dali jsme si drink a pak už jen vím, že jsem se ráno probudila vedle něho,“ jedním dechem se mu svěřila. Bylo to pro ni těžké a ponižující, ale to nebylo nic o proti tomu, když se podívala do jeho očí. Nedokázala ani popsat jak moc velké zklamání v nich viděla. To už na ni bylo moc a rozplakala se. Michal bouchl do stolu plný vzteku prudce se postavil a chytil se za hlavu. Nejspíš ho hodně bolela. Pak se chytil za žaludek a zničehonic se rozeběhl k záchodu. Strčil hlavu do mísy a vydával odporné zvuky, které se Báře hnusily. Nesnášela, když někdo zvracel. Hned se jí taky obracel žaludek. Překonala se a dělala, že se nic neděje. Zapnula vodu v konvici a do hrnu dala česnečku v prášku. Zalila to a postavila na stůl, když se vrátil.
„Promiň, ale zvedl se mi žaludek z toho, co jsem slyšel,“ řekl dosti s odporem.
„Nedivím se, i mně se chce zvracet, jen na to pomyslím. Udělala jsem ti česnečku,“ ukázal k hrnku na stole. Michal se jí vysmál.
„Myslíš, že to napravíš nějakým hnusem z prášku?“ zařval a praštil do hrnku. Ten se rozletěl po celé kuchyni. Bára leknutím ustoupila asi o tři kroky stranou. Stáhla se do vyděšené žížaly a vykulila oči. „Tohle už se nedá napravit. Všechno jsi zničila, protože ses zachovala jako coura, která, když se víc napije, roztáhne nohy každýmu,“ tato slova ji ranila. Vykulila oči ještě víc a chtěla ho pořádně seřvat, ale rozmyslela si to. Podle ní měl pravdu.
„Myslíš si, že jsem z toho nadšená? Ježíšikryste, vždyť jsem svým chováním přišla úplně o vše. Nenávidím se za to. Už nikdy ze sebe nesundám ten cejch štětky. Nikdy! Přišla jsem o tebe jako lusknutím prstů,“ luskla prsty a pokračovala dál. „Všichni si o mně budou povídat. Pro všechny budu ožralá coura. Nejhorší ale bylo zjištění, že jsi mě chtěl požádat o ruku. Vše jsem pokazila a vím o tom. A taky vím, že se to ničím nenapraví. Vždy na mě budeš koukat jinak,“ křičela každé slovo s ohromnou bolestí, ale ulevilo se jí. Řekla mu vše, co chtěla.
„Jak o tom víš?“ zeptal se klidným hlasem.
„Mluvil jsi ze spaní, když jsem tě uložila do postele,“ také se trochu uklidnila. Už neměl, co by řekl. Slyšel vše, co potřeboval. Viděl víc, než chtěl a cítil maximum.
„Neměla jsi se o tomhle nikdy dozvědět. Já… chtěl jsem ti říct, že mezi sebou máme pořád smlouvu a sestavy na turné jsi vlastně vymyslela ty, takže práce ti zůstala, ale nás vztah bude pouze pracovní, s tím, že budu vše řešit přes Toma. Tým tě potřebuje. Já už ne. Pro mě jsi jen pracovní síla.“ Tohle už Bára jednou z jeho úst slyšela. Tenkrát to nemyslel vážně. Teď byla tato slova naprosto ale naprosto vážná. Podívala se na něho a zamračila se. On se na ni koukal jako by skrz prsty. Ach, jak tyhle jeho pohledy bolely. Pak beze slova odešel. Pořádně praštil dveřmi a bral schody po dvou, aby byl co nejdál té bolesti.

Seděl v taxíku a hlavou se mu stále motala jen jedna myšlenka. Jak se všechno hezky posralo během jednoho okamžiku? Kvůli nadměrnému alkoholu. Kvůli nesmyslné pomstě. Přišel o svoje srdce a připadal si prázdný. Žaludek se mu svíral a kroutil, ale kocovinou to nebylo. To ten ukrutný žal a touha jí odpustit. Jenže nemohl. Měla pravdu. Už nikdy ji neuvidí tak, jako dřív. Krásnou, sympatickou, usměvavou. Nikdy!