V.I.P. ✔

30. kapitola

Brzy ráno hmatala po Michalovo těle. Chtěla ho obejmout a provést ranní tulení, jenže on nikde. Tohle prázdno nesnášel. Když se natajňačku vypařil, což bylo poslední dobou docela často. Strašně moc milovala, když se k němu ještě v polospánku přilepila a nechala si dozdát sen. Teď na jeho místě našla jen růži z kartičkou. Vzala růži do ruky a přiložila si ji k nosu. Vdechla vůní a zavřela oči. Otevřela kartičku v níž stálo:

Musel jsem odejít a nechtěl tě budit. Nevím, kdy přijdu, tak mě nečekej. Miluju tě.
Michal

„Ach jo. Zase budu sama,“ stěžovala si do prázdna. Vzala do ruky telefon a vytočila jeho číslo. Po chvilce to zvedl.
„Ahoj, brouku. Jak ses vyspala?“ zeptal se.
„Do krásy. Děkuju za kytičku. Miluju růže,“ podívala se zas na kytku, kterou nechala na rozestlané posteli.
„To jsem rád, že se ti líbí. Doufám, že ti vykouzlila úsměv na tváři?“ kreslil neviditelné obrazce špičkou boty na dlážděnou podlahu.
„To víš, že jo. Včera mi trochu ujely nervy. Promiň,“ dívala se na sebe do zrcadla a urovnávala si rukou vlasy. Ušklíbla se na svůj odraz a připravila si kartáček se zubní pastou.
„Báro, promiň, ale já už musím jít. Čeká mě rozhovor a focení. Já se ti pak ještě ozvu.“
„Jen jdi. Pá, miluju tě,“ otočila kohoutky a pustila si vlažnou vodu.
„Já tebe taky. Pá.“ Tom jen čekal, až schová mobil do kapsy a zatáhl ho k fotografovi.

Zatímco se Michal fotil, Bára z nudy málem zešílela. Oblékla na sebe světle modré kraťásky a černé tílko se širokými ramínky. Chtěla si pustit nějaký film. Vytáhla CD s názvem Machři. Měl docela obsáhlou sbírku filmů na DVD. To se dnes už nevidí. Nevidí se ani tak složitá aparatura, jakou tu měl. Stála před tím a zkoumala, co by tak mohlo být DVD přehrávač.
„Co to sakra je? To nemůže mít normální přehrávač? Ani mi neříkej, že si to nakonec budu muset pustit na notebooku, když tu má telku velkou jako kráva. Vypadalo to, jako by si povídal s přístrojem, před kterým stála. „Tak zkusíme třeba tenhle čudlík,“ stiskla jeden z nich. V ten okamžik domem začala řvát hudba. Leknutím vypískla a zacpala si uši.
„Do prdele. Jak se to vypíná?“ mačkala další knoflík. Pak další a další. Nakonec se to vypnulo, ale tak divně. Hudba se sekala a opakovalo se tak pět vteřin melodie stále dokola. Potom to zpomalovalo, jako když vypnete robota, který stále opakuje to samé. Stála tam a koukala na to. Ucítila, jako by se něco pálilo. „Krucinál, já jsem to rozbila. Ten mě zabije,“ plácla se rukou, ve které držela obal s cédéčkem. Obal povolil a z něj vypadl jeho obsah. Zvedla a uviděla, že to vůbec nejsou Machři s Adamem Sandlerem, nýbrž porno. „Nadržené královny?“ mračila se na to. „Porno? No to to,“ vrátila CD zpět do obalu a pak do poličky.

Bylo něco málo po páté hodině a Michal stále ještě nedorazil. Ani nezavolal. Udělala si kávu a šla na zahradu. Nasadila si žabky a kráčela k mini džungli. Byl krásný sluneční den. Přešla malý most, který držel na laně a skládal se z dřevěných latí. Pod ním byl potůček, který se táhl po celém pozemku. Za mostem vedla úzká cesta z malých oblázků. Všude byly vysoké stromy, keře, různě barevné květiny a zeleň. Vážně jako v džungli. Vůbec by se nedivila, kdyby na ni vyskočil lev. Z její výpravy ji vyrušil zvonek. Došla k bráně a tam byl massenger. Usmála se na něho a pozdravila.
„Dobrý den. Jste slečna Barbora Fialová?“ podíval se do papírů, jestli říká její jméno správně.
„Ano, jsem. Vy pro mě něco máte?“ divila se. Nic si neobjednala.
„Ano, tady,“ předal jí krabici. „Ještě mi sem dejte jeden autogram,“ ukázal kde. Bára mu podepsala papír a rozloučila se. Dívala se nevěřícně na krabici ze všech stran. Pak se podívala na druhou stranu silnice. Ta osoba, která ji pozorovala, byla povědomá. Pak onu ženu poznala. Byla to její matka. Vypadala o dost starší, než když ji viděla naposledy. Vlasy měla delší, ale také šedivější. Její obličej byla samá bolest. Nejspíš si užila své po jejím útěku.
„Mami? Co tu děláš?“ byla v takovém šoku, že se nemohla pohnout z místa.
„Barunko, moje. Ty jsi ale krásná,“ rozhlédla se, jestli nic nejede a přešla silnici. Postavila se před svou dceru a koukala jí do očí, ve kterých se hromadilo spoustu slz. Nechtěla brečet. Popravdě by svou matku nejradši objala a řekla, jak moc se jí stýskalo. Možná by to i udělala, kdyby nebyla v takovém šoku.
„Jsi nádherná žena. A máš nádherný dům,“ nakoukla zvědavě skrze bránu.
„Mami, co tu chceš?“ snažila se mluvit co nejklidnějším možným tónem, který ze sebe mohla vydat přes třesoucí se hlas. Matka jí objala a rozplakala se. Vážně by chtěla matku obejmout. Tak moc po tom toužila. Jenže nemohla. Stála tam s rukama podél těla zatímco jí matka drtila v objetí.
„Holčičko moje, tolik jsi mi chyběla. Vím, že se na mě zlobíš. Udělali jsme s otcem strašnou chybu. Jaryn umřel jen kvůli nám,“ přiznala svou vinu. Pohled na uplakané matčiny oči tolik bolel, ale také připomněl, jak se zachovali k Járovi.
„Mami, dost! Přestaň! Na tohle sebeobviňování je pozdě,“ už se jí nedařilo udržet slzy na uzdě.
„Já vím, jen jsem tě chtěla vidět. To je vše,“ řekla to takovým zvláštním stylem. Hlavně se vůbec nekoukala na Báru. Stále koukala na pozemek a dům. Bára už asi začínala tušil, o co jde.
„Bože můj. Ty jsi nepřišla jen tak?“ protočila očima.
„Miláčku, jde o to, že tvůj otec začal pít. No a, jak jen to říct. Banka nám chce zabavit dům, pokud nezaplatíme padesát tisíc.“ To mohla tušit. Položila si ruce na čelo a masírovala si spánky. Nenávistně se na ni podívala a plivla jí vše do plic. „A víš co? Je mi to jedno. Tak jako vám bylo jedno, co bude s Járou. Jak jen jste mohli? Zachovali jste se jako hyeny. Už jsem si naivně myslela, že jsem ti vážně chyběla. Jenže tobě jde o prachy,“ mluvila potichu, aby to neslyšeli kolemjdoucí lidé.
„Tak to není, holčičko, pomoz mi, prosím,“ natáhla k ní ruce, ale Bára se otočila na patě a bez jediného slova odešla. U brány se na matku ještě naposledy podívala.
„Už dávno nejsem tvoje holčička,“ vzteky by nejradši vše rozmlátila, ale nechtěla ničit další Michalovy věci. Rychle zmizela v domě. Práskla za sebou dveřmi, o které se následně opřela, zaklonila hlavu a těžce polkla. Pak se rozeběhla po schodech do ložnice. Pleskla sebou do postele a rozplakala se. Připadala si jako kráva. Myslela si, že se její matka vážně přišla podívat na ni. Mohlo jí napadnout, že šlo jen o peníze. Už nikdy ji nechce vidět. Nikdy.
„Zlato, jsem doma,“ volal Michal, když za sebou zavřel dveře. Našel ji uplakanou v ložnici. Strašně se vyděsil. Myslel si, že se něco stalo.
„Lásko, jsi v pořádku?“ sundal jí peřinu z hlavy.
„Ne. Nechci, abys mě takhle viděl,“ vzlykla a natáhla peřinu zas na hlavu.
„Miláčku, plakat už jsem tě viděl. Co se stalo? Pojď ke mně,“ natáhl k ní ruku. Ona se ji chytla. Vytáhl její tělo. Položila si hlavu na jeho hrudník.
„Byla tu má matka. Přišel mi balíček a ona stála na chodníku,“ přes hromadu vzlyků vyprávěla. Pohladil na hlavě a řekl: „A proto pláčeš? Ty by ses s ní nechtěla usmířit?“ Bára se posadila tak, aby mu viděla do obličeje a vše mu řekla.
„Prostě chtěla jen peníze,“ stále měla vztek, ale mluvení s Michalem jí pomohlo.
„Zlato, jestli jí chceš pomoct, tak tě podpořím. To víš, viď?“ nabídl se.
„Ne. Ano. Já nevím. Každopádně tě do toho nechci zatahovat,“ pohrávala si se svými prsty.
„Udělám vše, jen abys byla šťastná. Jo, a když už jsme u toho. Už jsi otevřela ten balíček?“ naklonil hlavu na stranu a pak na druhou. Nakonec se protáhl.
„Ne,“ vzala ho do ruky a začala s rozbalováním. Michal se usmíval, když viděl její rozšiřující se rty po zjištění, co je v balíku.
„To ty?“ ukázala na páskové, otevřené jehly.
„Chtěl jsem ti udělat radost a vím, jak tyhle zabijáky miluješ,“ řekl, zatímco si je ona nazula. Natáhla obě nohy a kochala se pohledem na nové botičky.
„Děkuju, jsou překrásné,“ dala mu dlouhý polibek, který se prohloubil. Stáhla ho do postele a už mu sundávala první vrstvy oblečení.
„Miluju tě,“ řekli si oba na ráz.