V.I.P. ✔

42. kapitola

Uběhly přesně tři hodiny a Michal už zase vstupoval do nemocnice. Strašně se těšil, až Báru zase uvidí. Bylo to zvláštní, ale úplně vypustil z hlavy ten podvod. Vůbec ho to nevzrušovalo. Byla snad jeho láska k ní natolik silná, že by to hodil za hlavu? Sám si nebyl jist tím, co se v něm odehrávalo. Ten souboj mezi rozumem a srdcem byl tak nějak nastejno. Kdyby měl teď hned volit, nejspíš by se rozhodnout nedokázal. Jisté bylo jen to, že ji momentálně nechtěl v žádném případě opustit. Ne za téhle situace. Bude tu pro ni tak, jako byla ona pro něho, když jeho otec umíral.

Zazvonil u oddělení a dveře se zasunuly od sebe. Vstoupil do dlouhé chodby zelené barvy. Ze sestrerny vyletěla mladá slečna. Mohlo jí být tak kolem šestnácti, na hlavě měla kšiltovku v černé barvě kšiltem dozadu, tmavé roztrhané džíny a tričko s mimoněm. Koukala na Michala s otevřenou pusou. Pak, jako by ji popadl amok. Začala skákat, dupat a křičet na celé oddělení. Bylo to šílené. Rozeběhla se naproti Michalovi a skočila na něho. Tohle samozřejmě nečekal. Ta holčina se mohla rovnat šílenci. Povalila ho na zem a začala pusinkovat. Nejednou se mu snažila strčit jazyk do pusy. Snažil držet ústa co nejvíc u sebe a otáčel hlavu kamkoliv jinam, než byla ona.
„Michalo, nech ho,“ kárala ji sestřička, která po něm chtěla fotku.
„Ty jsi Michala?“ její oči ho děsili. Snažil se dívku ze sebe dostat. Přetočil ji na záda a rychle se zvedl. Natáhl ruku a pomohl holčině na nohy.
„Jo, jsem Michala a ty jsi Michal. Jsme pro sebe stvořený. Naše jména jsou stejná,“ znovu se po něm sápala. Ani nevěděl kdy a měl její jazyk v puse. Okamžitě se odlepil od nechtěného polibku. Byl v šoku z toho, jak se dnešní omladina odvážně chovala. Ustupoval dozadu.
„Michalo, dost!“ křikla matka a už tahala nevychovanou dceru zpátky do sesterny.
„Ještě se potkáme. Já to vím,“ šíleně křičela, až se vážně bál, že to bude pravda a oni se doopravdy znovu setkají.
„Doufám, že ne,“ potichu zmizel v Bářině pokoji. Zavřel dveře a opřel se o ně zády. S úlevou vydechl tu hrůzu. Radši šel za někým, kdo mu vždy rozbušil srdce. Příjemně, ne jako ta šílená slečna. Jenže Bára už zase spala. Naklonil hlavu trochu na stranu a trochu pozvedl lehce koutky nad jejím spícím tělem.
„Není jí vůbec dobře,“ žalovala stařenka ve fialové noční košili. „Nejmíň pětkrát zvracela a má velké bolesti,“ na chvilku změnila úhel z Michala na Báru. Působila jako gestapo, s tím svým bonzováním.
„Chudáček,“ litoval svou princeznu. Ano, byla pro něj princeznou, i přes to co udělala. Sednu na židli vedle postele a líbnul opatrně zlato zdobící její hlavu.
„Jak dlouho spí?“ pronesl směrem k paní.
„Asi půl hodiny. Před tím přemluvila doktora, aby se mohla aspoň trochu projít, ale nezvládla to. Doktor říkal, že bolest by měla pomalu ustupovat a nevolnost je kvůli narkóze,“ pokračovala dál ve vyprávění. Poděkoval za informace. Pak plně věnován Bárou zkoumal dokonalost spícího obličeje, který nemohl nenávidět, i když chtěl.

Bára spala ještě další hodinu. Po probuzení, se cítila o dost lépe.
„Ahoj. Už jsi vzhůru?“ usměvavě pozdravil. Usedl zpět na místo, kde vyseděl důlek a chytil Bářinu ruku. Poslední dobou toto dělal často. Jednoduše proto, že ho to bavilo.
„Už jsi tu dlouho? A proč máš na tváři rtěnku?“ stáhla obočí, až se mezi nim vytvořila malá jizvička. Myslela, že to udělal schválně, aby viděla, že byl s jinou. Aby poznala, jaké to je, když láska bolí. Tomu výrazu se jen vysmál. To působilo ještě divněji než ta rtěnka na tváři.
„Víš, jak jsem chtěl tý holčině udělat radost?“ Kývla. „To bys nevěřila, jaký šílenec se z ní vyklubal. Povalila mě na zem a začala pusinkovat. V jednu chvíli jsem měl dokonce její jazyk v puse,“ vyprávěl dost vystrašeně. Začala smát, až ji z toho bolela rána. Chytila si podbříšek a zašklebila se bolestí. Stará paní také hlasitě vyprskla smích.
„Promiňte, nechtěla jsem poslouchat, ale tohle se nedalo přeslechnout,“ omlouvala své netaktní chování s přetrvávajícím smíchem.
„V pořádku, hlavně, že se dobře bavíte,“ přimhouřil oči. „Obě,“ dodal a vyplázl na Báru jazyk.
„Promiň, ale je škoda, že jsme to neviděly. Viďte?“ očima zabloudila ke staré dámě. Ta kývla hlavou na znamení souhlasu.
„Já si skočím do bufetu. Dáte si něco?“ nabídla se.
„Ne, děkuju,“ odmítli. Po jejím odchodu se Bára na Michala pořád culila. Snažila se to schovat, ale on to stejně poznal.
Už chtěl něco namítnout, když do pokoje někdo vešel. Oba natočili hlavy stejným směrem. Toho, koho viděli, by tu nečekali ani za mák. Byl to Radek. Při pohledu na něj Michal rudnul vzteky. Postavil se, aby mu dal vědět, že ho tam nechtějí. Bára uchopil Michala za ruku, aby neudělal nějakou hloupost.
„Klid. Vím, že tu nejsem vítaný, ale je něco, co bych vám chtěl říct. Oběma.“ Co on jim může chtít? On, strůjce jejich rozchodu a trápení. Ten, kvůli komu Bára skončila v nemocnici. Zrádce jeden, přemýšlel sám pro sebe. Radek pokračoval: „Když jsem se dozvěděl, že jsi kvůli mně v nemocnici, dlouho jsem si to vyčítal.“
„Kdo ti to řekl?“ skočila mu do řeči.
„Na tom nezáleží. Důležité je, že jsem si uvědomil, jak jsem se choval. Vy dva jste poslechli svoje srdce a patříte k sobě. Nebýt mě, byli byste stále spolu.“ Michal si odfrkl a ironický se zasmál.
„Na to jsi přišel až teď? Tobě říkají blesku?“ protočil nad jeho rychlým uvažováním oči.
„Kdybys mě nechal domluvit, bylo by to lepší. Není to pro mě jednoduchý, tady stát a koukat se vám do očí. I já ji miloval a stále miluju. Pochopil jsem, že ji kvůli svému uraženému já trápit nemůžu. Chci, abys byla šťastná,“ přejel pohledem k Báře. V očích se mu zalesklo.
„Tak už se konečně vymáčkni,“ Michalův tón byl více arogantnější. Radek jeho slova vůbec nevnímal, byl tu hlavně kvůli Báře. Michala z celého srdce nenáviděl.
„Báro, je mi vše vážně moc líto. Udělal jsem to pro nás, ale pochopil jsem, že žádné my už není. Víš my... nespali jsme spolu.“ Tajemství bylo vyzrazeno.
„Cože?!“ vykřikli oba dva a zůstali koukat s otevřenou pusou. pokračoval: „Bylas  sice opilá, to ano, chtěl jsem to udělat, ale tys pořád mluvila o něm,“ hodil hnusný pohled na Michala. Pohled plný nenávisti. „Počkal jsem, až usneš a vše jsem narafičil tak, aby to vypadalo, že jsme spolu spali,“ postupně sklopil hlavu, ale ulevilo se mu. Michal už toho měl plné zuby. Nic a nikdo mu nemohlo zabránit v tom rozbít tomu parchantovi hubu.
„Ty jedna svině.“ Jedna pěstí do obličeje. Druhá taky. Radek mu taky jednu vrazil. Jednu dost dobře trefenou na nos. Jenže Michal se jen oklepal a pustil se zase do Radka hlava nehlava.
„Dost! Kluci nechte toho!“ okřikla je. Oni si ale jeli své sólo. Postavila se na nohy. Dala je ven z postele a natočila do uličky. Nevěděla, co dělá, ale musela něco udělat, než se ti dva zabíjí. Položila na zem nejdřív jednu nohu a pak druhou. Pomalu je sunula až na kraj postele a odhodlaně si stoupla. Nestihla ani nabrat vzduch do plic a už ležela na zemi. Vzala sebou stojánek, na kterém měla tekutou výživu. Kanyla se jí vytrhla z ruky a trošku se uhodila do hlavy. Kluci toho hned nechali a rozeběhli se k posteli, kde se na zemi kroutila bolestí.
„Co jsi to udělala, ty hloupá?“ huboval Michal. Společně s Radkem ji dali zase do postele.
„Aspoň vás to od sebe dostalo,“ sykla skrze zuby. „Oba jste jako mimina. Perete se v nemocnici. Jste normální?“ ale neodpustila si je pořádně sprdnout, to už byla v pokoji sestra. Spráskla ruce, když viděla tu spoušť.
„Pro Kristovy rány, co se to tu stalo?“ vraždila ty dva pohledem.
„To já,“ vzal na sebe vinu Radek. To se ale nelíbilo Michalovi.
„Co se do toho sereš, ty hrdino? Vypadni! Tady nemáš co dělat.“ Už byli zas v sobě.
„Tak dost! Oba dva ven!“ natáhla ruku směrem ke dveřím. Radek poslechl, ale Michal byl stále u Báry. Držel ji za krvácející ruku a koukal do očí. Usmíval se, protože to znamenalo jen jedno.
„Nepodvedla jsi mě,“ řekl.
„Nepodvedla jsem tě,“ řekla.
„Jsi zase moje,“ koutky šly vzhůru.
„Vždycky jsem byla,“ políbila ho. Spolupracoval. Tohle byl jako sen, který se stal skutečností.