V.I.P. ✔

26. kapitola

Před Michalovým domem už byla spousta novinářů. Zpráva o Tonyho smrti se roznesla jako mor. Mnoho lidí zasáhla, ale tohle zrovna nebyli oni. Tahle hovada chtěla jen dobrý článek na titulní stranu. Lidský hyenizmus nezná meze. Michal se snažil projet davem, ale jim snad bylo jedno, že mu zrovna umřel otec nebo, že by je mohl srazit.
„Sakra, musím vystoupit. Potřebuju naskenovat otisk prstu, aby se brána otevřela,“ po tom, co celou cestu nepromluvili zněl jeho hlas poněkud nakřáple.
„Tak to je skvělý. Bože můj, ty svině vážně nevědí, kdy mají dost?“ vztekala se.
„Já to zvládnu. Počkej tu,“ jen co otevřel dveře svého auta, sesypali se na něj jako hladoví supy. Z každé strany ho fotili a pokládali různé otázky.
„Michale, jak se cítíte?“
„Jak to zvládáte?“
„Michale, upřímnou soustrast.“
„Michale, jaká byla poslední otcova slova.“ Prolezl mezi nimi, oslepovaly ho blesky a k obličeji mířily mikrofony. Nevnímal to. Ano, nejradši by jim všem rozbil huby a tím si aspoň trochu ulevil, ale věděl, že nesmí. Dělali jsou práci. Nakonec se mu to povedlo. Naskenoval svůj otisk a vrata se pomalu začínala otevírat. Nasedl zpátky do auta a projel branou. Ta se zase vracela zpět do původního stavu. Společně s Bárou vzali z kufru své věci. Chytil ji kolem pasu a táhl do domu. Toho zase využili novináři natisknuti na ocelové mříže.

Michal šel rovnou k baru. Vytáhl whisky dvě whiskovky. Na nic se neptal a nalil do nich lahodný mok. Mlčky ho vypili a on hned naléval další. Bára s ní otálela, ale on držel tempo tak jako s první sklenkou. Až po tu dobu, dokud nebyla prázdná celá lahev. Na nic nečekal a došel pro další. Bára ho chtěla napomenout, ale jako by měla zalepená ústa. Nemohla říct nic. Ani on nemluvil. Domem se neslo strašidelné ticho. Potom se rozhodla vstát a uklidit načatou láhev. Beze slova to udělala. Jenže Michal se postavil přímo před ni. Chytl ji ruku, kterou držela láhev a silou ji přinutil alkohol položit. Stále ji držel. Koukal jí do očí, ale jinak než tomu bylo doposud. Tohle se Báře nelíbilo. Druhou rukou Báru silně chytil za krkem, až nahlas vydechla. Měla z něho dost divný pocit. Nebyl to strach. Spíš obavy. Nevěděla, co se stane. Nikdy na ni sílu nepoužil. Nikdy se s ním takhle necítila. Zatímco on zkoumal její obličej, ona očekávala, co udělá dál. Přilepil svá ústa na její o ona ucítila ten odporný pach alkoholu. Ušklíbla se a zapřela se lokty o jeho hruď. Snažila se odtáhnout. Jenže on byl víc a víc surovější. Chytil její košili u výstřihu z každé strany. Prudce trhl a roztrhl ji. Než se Bára vzpamatovala, hodil ji na pohovku. Obě dvě ruce silně drtil nad hlavou a nechutně ji olizoval hrudník. Byl dost vzrušený, ale Báře se představa takového milování hnusila. K tomu byl dost opilý a ležel na jejím křehkém tělem celou svou vahou.
„Michale,“ napomenula ho. Jenže on byl v rauši. Nevnímal ji. „Michale, přestaň,“ zkusila to znovu. Jenže to bylo, jako mluvit do zdi. Teď už měla vážně strach. Připomnělo jí to napadení Rýží. Po tváří jí stékaly slzy. Snažila se mu vykroutit, ale jeho sevření stále sílilo „Michale, prosím. To bolí, ubližuješ mi. Přestaň,“ vzlykala. Najednou se Michal zarazil. Povolil své sevření a prudce se posadil. Koukal na její uplakaný a vystrašený obličej. Nechápal, co se stalo. Kdy se to stalo? Podíval se na své roztřesené ruce.
„Co se to stalo?“ změnil směr pohledu ze sebe na ni. Krčila se na druhé straně pohovky a masírovala si zápěstí. „Zlato, omlouvám se. Moc mě to mrzí. Nevím, co se to se mnou stalo?“ prudce se k ní přiblížil a chtěl ji obejmout. Ona před ním cukla. Pak si to uvědomila. Vždyť to je přece Michal. Nemusím se bát nebo ano? Z myšlenek ji vyrušila ohlušující rána. To Michal vzteky převrátil stůl. „Kurva, neboj se mě! Omlouvám se. Nechtěl jsme,“ celý se třásl. Bára k němu přiběhla a chytla ho za tváře.
„Zlato, nebojím se tě. Uklidní se. Je to v pořádku,“ utřela si slzy a pak udělala to samé jemu.
„Sakra, co se to děje? Nejdřív jsem ten nejšťastnější člověk na světě, potom mi táta oznámí, že umírá a po pár dnech umře. A co udělám já? Vrhnu se na tebe jako nadržený prase. Na tebe. Na tu, která při mně stála. Tátovi jsem slíbil, že ti neublížím a já to poruším. Do prdele,“ otočil se k ní zády. Chytil se za hlavu, vztekle a s bolestí zařval. Pak začal rozbíjet vše, co mu přišlo pod ruku. Úplně se zbláznil. Bára sebou každým rozbitým kusem nábytku cukla. Věděla, že tohle bude chtít pomoc. Michal se zhroutil a to ve velkém stylu. Zavolala Tomovi. Řekla mu, co se stalo.
„Co že se stalo?“ moc jí Nerozuměl. Mluvila moc rychle a nesrozumitelně. Michal stále nadával sprostě a rozbíjel věci, které létaly kole ní.
„Prostě se zhroutil. Je opilej a rozbíjí... Michale ne!“ vykřikla. Snažila se mu zabránit v rozbití jeho zlatých desek. Pozdě.
„Hned jsem tam,“ řekl Tom a zavěsil.

Bára se opravdu snažila Michala zastavit, ale ten byl jako smyslů zbavený. Od jejího telefonátu s Tomem uběhlo pět minut, ale jí to přišlo jako věčnost. Kolem ní létaly talíře, papíry s texty, kusy oblečení. Bára na tu spoušť koukala s otevřenou pusou. Snažila se posbírat alespoň nějaké poklady a schovat je.
„Neschovávej to!“ křikl. Nastavil ruku, aby mu to vrátila.
„Nedovolím ti to rozbít. Tohle ne,“ schovala poklad za záda.
„Dej mi to, dělej,“ řekl klidným hlasem.
„Ne,“ trvala na svém. Začal se s ní o to prát. Bránila poklad zuby nehty. Tím, jak byl opilý, byl taky dost nemotorný, což bylo pro Báru dobře. Do toho přišel Tom. Konečně. Oddychla si.
„Co se to tu sakra děje?“ podíval se na Michal jako bachař na trestance.
„Co ty tu děláš?“
„Já mu volala,“ odpověděla dřív než Tom. „Michale, tohle nejde. Tohle, co děláš, je prostě moc,“ ukázala rukou po celém bytě.
„Umřel mi táta. Jedinej člověk, kterej mi zůstat!“ zařval na Báru. Ta mu úder hned vrátila.
„Mně taky chybí. Nebyl to sice můj táta, ale taky jsem ho milovala. Myslíš si, že by schvaloval tohle chování?“
„Bojíš se mě, proto sis na mě zavolala tohohle brejlouna!“ ukázal na Toma. Ten chtěl něco říct, ale Bára ho nenechala.
„Ne! Bojím se o tebe,“ šla k němu blíž a ukázala mu, co před ním schovala. Byla to fotografie Tonyho, Michala a Báry na křtu desky. „Nebyla by škoda tohle zničit?“ předala mu ji do ruky. Michal jen kývl. Z očí mu ukápla jedna slza. Utřel ji a usmál se na svého otce. Tolik ho jeho ztráta bolela. Jenže musí začít žít. Přitiskl si fotografií k hrudi a rozplakal se jako malý kluk.
„To je dobrý, zlato,“ objala ho a konejšila ve své náručí.