V.I.P. ✔

23. kapitola

Kráčeli náměstím ruku v ruce. Procházeli kolem kašny, u které sedělo několik mladých lidí. Paprsky slunce rozzářily vodu, jako by byla ze zlata. Michal se u ní zastavil. Vyndal z kapsy minci. Zavřel oči, protočil s ní kolem prstu. S nádechem otevřel oči a hodil ji do vody.
„Co sis přál?“ zeptala se.
„To se neříká. Pak by se mi to nesplnilo,“ odpověděl s úsměvem. Bára otevřela peněženku a zjistila, že nemá žádné mince.
„Máš ještě drobné? Chtěla bych si taky něco přát,“ ukázala prázdnou kapsu v peněžence.
„Mám, ale nedám. Přála by sis jedno a to samé, a to se nesmí," schoval rychle drobné do kapsy.
„Ty jsi teda pověrčivej. Kam teď?“ rozhlédla se kolem sebe.
„Na konci náměstí je takový menší bistro,“ ukázal prstem k světle modré budově.

Jen otevřel dveře bistra, skočila na něho starší dáma.
„Ahoj, zlatíčko,“ natáhla k němu náruč. V jejím hlase byl podivný přízvuk, který Bára nevěděla kam zařadit, ale rozhodně to nebyla rodilá Česka. Michal se k ní sklonil a objal ji. Byla tak o dvě hlavy menší než on. Kudrnaté vlasy, měla trochu nafialovělé a pleť mírně vrásčitou.
„Ahoj, Rebeko. Tak rád tě vidím. Někoho ti představím. Tohle je moje přítelkyně, Bára. Báro, tohle je nejlepší kuchařka na světě, Rebeka,“ ukázal na Rebeku rukou. Ta se při pohledu na Báru rozplakala. Bára netušila proč. Podívala se na Michala a potichu řekla: „Udělala jsem něco?“
„Ne. Ona je jen trochu přecitlivělá,“ naklonil se k jejímu uchu. V tom Rebeka chytla Báru za tváře a začala ji pusinkovat. Bára se smála jako praštěná. Připadalo jí to milé.
„Drahoušku, jsi krásná. Michale, ty chlípníku jeden. Konečně jsi dostal rozum a přestal spát s těma štětkama,“ poplácala ho po tvářích, až mu zčervenaly. Báry hlasitě vyprskl smích. To, jak stará dáma mlátí Michala a mluví při tom sprostě, ji prostě rozesmálo.

Po jídle ji vzal na tajuplné místo. Tahal ji úzkými uličkami v lese. Dostávala větvemi jehličnanů silně do těla.
„Proboha, Michale, kam mě to vlečeš? Jestli se z tebe teď vyklube sadistický zabiják, tak...“ přerušil její obavy smíchem.
„Ty trdlo. Neboj za chvilku tam budeme, pojď,“ šel kus napřed, takže počkal, až ho dožene, aby se náhodou neztratila, jako on když byl malý. Sundala ze sebe sako. Momentálně slunce svítilo snad vší silou oproti ránu, když šli do bistra.
„Sakra, je mi hic. Potím se jako kurva v kostele,“ ovála se rukou.
„Už jsme tu,“ ukázal rukou k hřbitovu.
„Ty mě chceš pohřbít za živa?“ koukala vyděšeně na místo věcného odpočinku.
„Ty jsi pako,“ protočil oči. „Chci tě představit mámě.“ Matku měl mrtvou už od jeho narození, ale i přesto to bylo pro Báru silné gesto. Možná pociťovat i větší nervozitu, než kdyby žila.

„Tak tady to je,“ zůstali stát u udržovaného pomníku. Květiny všeho druhu doslova oplýval. U náhrobního kamene bylo několik dohořelých svíček a jen jedna jediná byla skoro celá, což znamenalo, že Tony byl navštívit svou ženu. Prohlížela si mladou, krásnou ženu na černobílé fotografii se světlými vlasy a tmavými oči. Přečetla si nápis na kameni.

Zde leží matka, manželka a přítelkyně mnoha lidí. Byl jí vzat život, aby dala nový a stala se andělem nás všech.

Po přečtení jí bylo do pláče. Uvědomila si, že devět měsíců nosila pod srdcem své dítě. Těšila se na něho. Kupovala oblečení a zařizovala pokojíček. Pak ho v nesnesitelných bolestech přivedla na svět a ani ho neviděla. Tak to přeci nemá být. Měla právo vidět jak její syn roste v muže. Jak se stává úspěšným a plní se mu sny. Uvědomila si také, jak na tom byl bit Michal. Neměl matku, která by ho pohladila a pofoukala mu bebíčko. Kterou by dojal k slzám. O to vše byl ochuzen a teď má přijít ještě o otce. Svět je strašně nespravedlivý.
„Zdravím vás,“ zamávala směrem k fotce. Michal si klekl ke kameni a zapálil svíčku. Koukal na svou matku a řekl: „Ahoj, mami. Přivedl jsem ti ukázat ženu, kterou bych si jednou chtěl vzít a mít s ní spoustu dětí. Táta říká, že je ti hodně podobná,“ podíval se na Báru, která se culila od ucha k uchu. Tohle přiznání ji činilo ještě šťastnější.
„Kolik žen jsi sem už přivedl?“ na oko se zamračila.
„Žádnou. Ty seš první. Řekl jsem, že sem vezmu jen tu pravou,“ postavil se a šel k ní. Pohladil ji po tváří a ona se zabořila do jeho dlaně. Zavřela oči a dala mu na dlaň pusu. „Ty seš ta pravá. Už nechci jinou. A věřím tomu, že mi máma dá znamení, že mám pravdu,“ políbil ji s takovou vášní, že měla pocit, že se vznáší. Náhle se zvedl vítr a větve stromů tančily, tak jak on nakázal. Pár listů popolétlo do vzduchu a tvořily spirály, což bylo divné. Bylo totiž léto a listy byly zbarvené jako na podzim. Zanechali svého polibku a kochali se tím magickým okamžikem.
„Chtěl jsi znamení? Tady ho máš,“ otočila se zpět k němu.
„Tak je to jasné. Zestárneme spolu. Budeme mít alespoň pět děti. Tři kluky a dvě holky. Budou talentované po mně. Chytré po tobě a krásné po obou,“ stále ji hladil po obličeji. Měl opřené čelo o její a usmíval se.
„To se pleteš,“ protestovala.
„Jo, a v čem?“
„Já umím taky zpívat a ty jsi dost chytrý. Jinak by sis mě nevybral,“ usmála se na něho.
„To je taky pravda. Tvůj hlas je nádherný, jednou, až budeme mít rodinu, tak budeš zpívat ty nejkrásnější ukolébavky. Lásko, jsem s tebou tak šťastný. Miluju tě víc, než sám sebe. Miluju tě natolik, že bych pro tebe vraždil. Není nic, co by mě přinutilo se tě vzdát.“ Z těch slov se ji podlomila kolena. Ještěže byla v Michalovo objetí.
„Malém jsem z tvých slov omdlela. Jsem holka z města, nesmíš na mě být tak hodný. Taky tě moc miluju. Nevím, jak bych to teď měla říct abych se jen trošku přiblížila tobě. To ani nejde. Mužů jen říct to, že se moc těším na naší budoucnost. Na naše děti a vnoučata. Mrzí mě, že jsi přišel o matku. Dala život skvělému člověku,“ skoro ani nedořekla větu a přitiskla se na jeho rty. Chytil pevně její zadek a vyzvedl ji na sebe. Omotala mu nohy kolem pasu. Zařval na celý hřbitov.
„Jsem ten nejšťastnější člověk na světě.“ Usmála se a zakryla mu ústa dlaní.
„Ty blbče. Tady má být klid.“

Cestou do chaty si koupili v bistru jídlo sebou. Pozdravili se s každým, koho potkali. Všichni se chtěli obejmout s Michalem a poznat Báru. Každý ji objal a daroval pusu na tvář. Měla pocit, jako by sem patřila. Jako by se tu narodila. Aspoň tak na ni působili lidé na tomhle místě. Nepotkala nikoho, kdo by se na nekoukal skrze prsty, nebo by jí byl nepříjemný. Myslela si, že takoví lidé už vymřeli. Jako by se tu zastavil čas. Ano, tak to muselo být. Logické vysvětlení tohle místo totiž nemělo.