Kouzelná Beruška a Černý Kocour - Láska křížem krážem

5. ČÁST - NOVINKA

ALYA

Viděla jsem Marinette, která se schovávala za stromem. Dělala jsem, že jsem si jí nevšimla. Vzala jsem dvě obálky, co ležely před domem, jednu bílou a druhou černou.

Na tý bílý byl nápis Pro Alyu♡.  Otevřela jsem obálku. Zatímco jsem to četla, střídaly se ve mně různé emoce. Zmatení, vztek, radost, smutek... To byl jen krátký zástup toho, co jsem cítila. Na konci jsem byla naštvaná na celý svět. Ale abych nebyla posedlá akumou, snažila jsem se uklidnit. Dlužila jsem to Marinette i Berušce.

,, Neboj, kočko. Já tě nezklamu. " zašeptala jsem. Schovala jsem dopisy do šuplíku.

SABINE DUPAIN-CHENGOVÁ

,, Marinette, zlatíčko, jsme doma! " zavolala jsem na svoji dceru, když jsme se s Tomem vrátili. Marinette,  která měla být nahoře ve svém pokoji, mi neodpovídala. Zarazilo mě to, normálně telefonuje s Alyou, básní o Adrienovi nebo tak něco. Zticha není ani když spí.

,, Marinette? " Vyšla jsem schody do jejího pokoje. Nebyla tam. A některé její věci chyběly. To jsem poznala hned. Rozhlížela jsem se po místnosti a snažila se přijít na to, kde asi může moje dcera být. Přemýšlela jsem, jestli nejela se třídou na nějaký výlet, na který bych zapomněla. Ale vůbec nic mě nenapadalo.

,, Tome, zlato, nevíš, proč Marinette není doma? " Neozýval se. Začala jsem se bát, jestli se mu něco nestalo.

,, Tome? " zkusila jsem to znovu. A dostala jsem odpověď.

,, Lásko, asi bys sem měla přijít, " zašeptal plačtivě, ale já ho slyšela. Udivilo mě, že plakal. Naposledy brečel, když Marinette ve druhé třídě spadla z kola, rozbila si hlavu a musela jet do nemocnice, protože měla otřes mozku.

,, Tome, co se stalo? " opatrně jsem scházela schody dolů. Tom držel v ruce nějaký dopis a tiše plakal.

,, Co to je? " zeptala jsem se se strachem v hlase.

,, Ma... Ma... Mari... Naše holčička... Ona... ," nedokázal mluvit. Vytrhla jsem mu nevychovaně dopis z ruky a začala ho číst sama. S každým slovem se mi do srdce zabodával nůž. Potom se ozvalo máchání motýlích křídel.

ADRIEN

Po focení jsem se vrátil domů. Otec byl stále pryč a Nathalie musela něco zařizovat. Doma jsem se nudil. Ostatně jalo vždy. Šerm mi Nathalie kvůli focení zrušila. Nakonec jsem se rozhodl, že provětrám Kocoura.

,, Plaggu, drápky! " Proměnil jsem se a vylezl jsem oknem. Jen tak jsem si skákal po střechách Paříže, když v tom se ozval křik.

,, Ale, ale. Zdá se, že jdu právě včas, " pomyslel jsem si. Uvědomil jsem si, že křik vychází z pekárny Marinettiných rodičů. Doufal jsem, že jsou všichni v pořádku.

Na střeše stál mohutný muž ( asi táta Marinette) byl celý oblečený v černém a tvářil se hrozivě. Vedle něj byla stejným stylem oblečená malá žena ( nejspíš máma Marinette). Šel jsem k nim blíž.

,, Pane a paní Dupain - Chengovi! " zavolal jsem na ně, abych upoutal jejich pozornost. Bohužel, povedlo se.

,, Už..." Zašeptala paní Dupain - Chengová výhrůžně.

,, Nikdy..." Pokračoval její muž o něco hlasitěji.

,, Nám..." Paní Dupain - Chengová začala zvyšovat hlas.

,, Tak..." A její manžel už mluvil dost hlasitě.

,, NEŘÍKEJ! " zakřičeli oba dva najednou tak smutným hlasem, až jsem si musel zacpat uši.

,, Teď jsme Truchlící. A každého přimějeme smutnit taky. Nikdo si nezaslouží být šťastný. Svět ztratil svůj lesk pro nás, ztratí ho i pro všechny ostatní. "

Předtím jsem nikdy tak moc nelitoval lidi, které posedl akuma, ale teď to jinak nešlo. Byli tak smutní, až jsem z toho byl naměkko.

Ale musel jsem se sebrat. Kvůli Berušce, sobě, Marinette a jejím rodičům a kvůli celé Paříži. Nemohl jsem všechny nechat ve štychu, protože jsem někoho litoval.

,, Dokud můžu něco dělat, tak něco dělat budu, " pomyslel jsem si.

Divil jsem se, že se neobjevila má Lady. Tenhle útok byl mnohem závažnější než ten ve škole. Zdálo se mi, že mezi těmi útoky proběhlo sto let, ale bylo to jenom pár hodin. Když začala mamka Marinette smutně zpívat, vystřelil jsem tyč tak, abych do ní strčil.

Její muž zatleskal rukama a mě najednou obklopilo asi třicet lidí. Všichni měli skelné oči a smutný výraz.

,, ON, " (tím myslel mě), ,, je šťastný, přestože mi tolik trpíme. Co mu ukázat velikost a sílu našeho trápení? " Všichni souhlasili a na malý okamžik se rozveselili.

Začal jsem do nich mlátit svou tyčí, abych byl v bezpečí. Uvědomil jsem si, že bez své Lady nic pořádně nedokážu. Modlil jsem se, aby přišla, co nejdřív. Nakonec mi nezbylo nic jiného než se přes dav VSZ ( velmi smutných , zombíků') probojovat až k rodičům Marinette.

Akuma byl jen jeden. V zástěrě pana Dupain - Chenga. Chytil jsem motýla do dlaní. Skočil jsem k Marinette do pokoje. Dost mě překvapilo, že na zdi bylo pár mých fotek. Neměl jsem ale čas se tím zaobírat. Schoval jsem akumu do krabičky od parfému.

Vylezl jsem na střechu i s krabicí, když v tom se ozvalo:

,, Kocoure, Kocoure, počkej! " Alya běžela a křičela na mě. Nebyl to jen její fanynkovský křik, tohle bylo vážnější než rozhovor. Skočil jsem na chodník.

,, Co se děje? " zeptal jsem se mile.

,, Já... Dopis... Beruška... Ty... Hned... Rychle..." jak běžela, nedokázala popadnout dech. Místo toho mi do ruky vložila černou obálku.

,, Radím ti, sedni si na to. To totiž neustojíš, " poznamenala, než se otočila na podpatku (ne na opravdovym, jen tak jako metafora, jo?) a vracela tím směrem, odkud přišla.

,, Co to asi je? " podivil jsem se a podivnou obálku jsem držel v ruce.

,, Asi si to budu muset doma v klidu přečíst, " rozhodl jsem se nakonec a vydal jsem se na cestu domů.

Zvládla jsem to! Napsala jsem další část! Fíha, musim si zatleskat, jsem fakt dobrá ( bacha moje ego grew up very high ;D). Miluju vás, za ty hvězdičky,  komentáře a přečtení! Jste boží a budťe furt stejně boží! Loučím se a těším se na další várku hvězdiček! :-*