V.I.P. ✔

14. kapitola

„Já otevřu,“ volal Michal.
„To bude ségra,“ volala na zpět. Otevřel
dveře a při pohledu na osobu, zdřevěněl.
„Ehm. Báro, to není tvoje ségra,“ bylo mu trapně.
„Tak kdo? Nikoho jinýho nečekám,“ přiřítila se ke dveřím s úsměvem, který jí klesl, když viděla svého neohlášeného hosta.
„Ahoj, Baruš,“ řekl s naprostým klidem Radek. Jako by ho vůbec nepřekvapilo, že je tam nachytal.
„Radku, ahoj,“ byla si vědoma, jak je tohle stupidní situace. Pro všechny. Radek se na ni usmál. Michal stál ve dveřích a cítil se dost divně. Trapně kvůli tomu, že tam prostě Radek byl. Nemusel se o nich dozvědět takhle. A zase trapně, protože byl momentálně navíc. Podle něho.
„Ahoj, Radku,“ natáhl k němu ruku, ale Radek nic. Ani se na něho nekoukl, natož, aby ho pozdravil. Stáhl ruku zpět k tělu a podíval se rozpačitě na Báru. Ta mu vrátila téměř identický pohled.
„Přišel jsem si pro svoje věci, které jsem tu ještě nechal,“ stále mluvil směrem k Báře. Michala úplně vypustil.
„Donesu ti je. Pojď dál,“ ukázala rukou.
„To je v pohodě. Počkám tady,“ usmál se na ni. Nechápala ho. Byl tak klidný. Radši odešla do zadní části bytu. Kluci zůstali sami. Michal na něho koukal, ale Radek dělal, jako by tam nebyl. Odhodlal k prvnímu kroku.
„Radku. Já...,“ než stihl cokoliv říct nebo jen domyslet, tak se Radek napřáhl a vší silou mu dal pěstí přímo do nosu. Michal se přetočil na stranu, na kterou byla mířená rána. Držel si nos, ze kterého mu tekla krev. Popotáhl a řekl: „Fajn. Tohle jsem si zasloužil.“ Do toho se vrátila Bára. Předala Radkovi krabici. Ani si nevšimla Michalovo zakrváceného obličeje. Tak se měj hezky, Barčo,“ políbil ji na tvář, při tom se zákeřně podíval na Michala. Jako by mu chtěl říct. Ještě stále nemáš vše jisté. Bára zabouchla dveře. Odešla do kuchyně, bez sebemenšího povšimnutí Michala.
„Byl celkem v pohodě. Nemyslíš?“
„Ani bych neřekl,“ promluvil nosem jako kačer. Konečně se na něho otočila, uviděla jeho obličej, vyděsila se a běžela za nim.
„Co se ti stalo?“ chytila jeho obličej do dlaní a začala ho zkoumat.
„Ten chlápek. Víš, ten co teď odešel a byl celkem v pohodě, mi jednu vlepil, když jsem na něho promluvil,“ zase promluvil jako kačer.
„A proč jsi na něho mluvil? Pojď do koupelny. Umyju ti to,“ táhla ho za sebou.
„Chtěl jsem být milej.“ To bylo naposledy, co se o něco takového pokusil.
„Ty můj chudačku. Pojď sem,“ přitáhla si jeho hlavu k sobě a políbila ho na zakrvácený nos.
„Au. To bolí,“ ušklíbl se.

„Této, ahoj,“ skočila na ni identická dvojčata. Terezka a Anička. Bylo jim osm let. Měly dlouhé blond vlasy, modré oči a každá pihu nad obočím. Jen Tereza na pravé straně a Anna na levé.
„No, nazdar, holky,“ objala je. Každou z jedné strany. Pak se pozdravila s Petrou.
„Ahoj, Petro. Ráda tě vidím,“ políbily se na tvář. Jako sestry si byly velmi blízké. Jedná druhé nikdy neřekla ne.
„Já tebe taky. Jak je možný, žes byla zase v novinách? Od té doby, co jsi začala s tím slizounem, to s tebou jde od desíti k pěti,“ usmívala se, ale jako starší sestra jí musela vynadat.
„Ahoj,“ Michal vylezl z kuchyně, kde byl celou dobu schovaný a kde vše poslouchal. Vata mu zdobila nos.
„Já… ehm,“ zadrhla se Petra.
„To je v pohodě. Já jsem Michal,“ usmál se nad komickou situací a nabídl jí ruku. Ona ji s úsměvem, a s červenými tvářemi, přijala.
„Petra. Ségra Báry. Já se omlouvám, nemyslela jsem to tak,“ schovala si obličej do dlaně, čím chtěla zakrýt svůj stud. Michal se jen pousmál. Už ho nazvali i hůř, takže si z toho nic nedělal. Popravdě se ani nedivil, co by chtěl se svou reputaci.
„Ale ano, myslela. To je fakt v pohodě,“ mávl nad tím rukou.
„Co se ti stalo?“ radši změnila téma.
„Tohle? To byla srážka z Radkem,“ ukázal na svůj nateklý nos.
„Aha, už chápu. No nic, já letím. Jen jsi měla říct, že máš společnost,“ podívala se na Michala a mrkla na ni.
„To je jedno. My si to užijeme a ty taky. Máš volno, tak si jdi plnit manželské povinnosti,“ také na ni mrkla. Obě se zahihňaly a něco si šuškaly. Michal je jen s úsměvem pozoroval, ačkoliv vůbec netušil, čemu se smějí, ale přišlo mu to roztomilé. Bára byla roztomilá.

Holky se evidentně nudily, protože létaly z jedné místnosti do druhé. Vytahovaly Báře oblečení a její oblíbené boty a kabelky.
„Ne! Holky, co jsem vám říkala o botách a kabelkách? Nesahat!“ vzala si je od obou zpět a uklidila je. Michal na ní za jejími zády dělal držky. Holky se tomu smály jak dvě myšky.
Potom, když se koupaly, vylévaly vodu z vany. Bára o tom nevěděla. Až do té doby, než jí někdo zaklepal na dveře. Otevřela. Byl to soused, který bydlel pod ní.
„Vy jste mě vytopila!“ zavrčel. Neměli se zrovna v lásce. Jednou mu Bára schovala boty o patro níž, protože si ztěžoval na to, že nosí vysoké podpatky a jeho to ruší, když jde po chodbě.
„Co prosím?“ pak si uvědomila, že se holky kopou. „Počkejte chvilku,“ vešla do koupelny. Na zemi byla louže jako prase. Většina vody z vany byla fuč. Zrudla jak rak a přimhouřila oči.
„Holky, co jste to provedly?“
Holky nahodily milý výraz, ale to jim nepomohlo.
„Tohle si vypijete,“ vrátila se s nechutí za sousedem.
„Já se omlouvám. Samozřejmě vše uhradím,“ snažila se obměkčit jeho ledové srdce. Marně.
„A co já mám teď dělat? Myslíte, že když teď plníte titulky bulvárních časopisů, tak si můžete dovolit co chcete. Jste obyčejná zlatokopka, která mrzačí děti,“ křičel tak nahlas, že ostatní sousedé otevírali dveře, aby zjistili, co se děje.
„Pane Bambůsku, tohle jste trochu přehnal. Vůbec nic o mně nevíte. Jak se opovažujete o mně takhle mluvit?“ bránila se. Bambůsek chtěl něco říct, ale to už se ve dveří objevil Michal.
„Co se tady děje!“ zvýšil hlas. Soused se trochu zarazil, když ho viděl.
„Tady slečna mě vytopila a dělá, jako by se nic nestalo," žaloval jako malý kluk.
„To není pravda,“ bránila se Bára. Michal vyndal z peněženky kartičku a předal mu ji.
„Na tohle číslo zavolejte a řekněte, co se stalo. Všechno řešte jen s tímhle člověkem,“ třískl mu dveřmi před nosem.
„Děkuju,“ darovala svému chrabrému princi sladkou pusu.
„Jsi v pohodě?“ opřel ji o dveře a tiskl se k ní.
„Ano, takovej prďola mě nerozhodí, ale holky jsou jako z divokých vajec,“ vběhla do koupelny, kde na ní čekalo zase překvapení.
„Pane Bože, co jste to zase provedly?“ holky stály ve vaně a mydlily se. Pěna byla všude. Ve vaně už nebyla ani kapka vody. Jen ta bílá hmota byla až po okraj. To samé kachličky, pračka, podlaha. Bára se brodila po kolena v pěkně. „Ne, ne, ne, ne. To je šampón za pět tisíc. Je, až z Paříže,“ drtila v ruce prázdnou láhev. Cenila zuby jako vlk. Holky se zase jen podívala jako nevinná stvoření. Do toho se ozval Michalův křik.
„Do prdele!“ Bára vyšla z koupelny a šla za ním.
„Co je?“ Michal se na ni podíval a zamračil se.
„Proč jsi od pěny?“
„Holky se myly mým šampónem za pět tisíc. Co se stalo tobě?“ ukázal jí nějaké papíry.
„Tohle byly obaly na mojí novou desku. Holky na to malovaly lihovkami. Budu muset objednat nový,“ podíval se na zničené obaly.
„Bude to veliký problém?“ doufala, že ne.
„Než mi je pošlou, bude to chvilku trvat. Měl jsem to do zítra odevzdat,“ znovu se podíval na zničené návrhy desek a frustrovaně vydechl.
„Já je zabiju,“ naštvaně bouchala do futer. Vždy, když je hlídala, obrátil jí být vzhůru nohama.
„Mužů ti pomoct? Jak to uděláme? Utopíme je, nebo jim dáme do jídla…,“
„Michale!“ zarazila ho dřív, než stačil říct něco horšího.
„Jen jsem vtipkoval. I když.“

Tu noc usnuli všichni jako miminka. Michal přespal u Báry. Prý, aby ji uchránil před satanovými potomky. Ráno spal strašně tvrdě, tak ho Bára nechala a mezi tím si vzala holky do kuchyně.
Po snídani se někam vytratily, než stihla Bára zapnou myčku. Našla je v ložnici.
„Holky, co tady děláte?“ usmála se, když viděla, jak jejími malovátky malovaly Michala. Ten spokojeně spal.
„Trochu ho vylepšujem,“ řekla Terezka a Anička se jen tiše usmála.
„Tak tohle je váš nejlepší nápad,“ posadila se vedle nich a pomohla jim dokončit jejich práci.

„Hotovo,“ šeptla a společně vyšly z ložnice.
„Myslím, že mu to takhle moc sluší. Moc se mi líbí, jak jsi mu udělala ty stíny,“ řekla Anička.
„Mně taky, ale nesmíte mu to říct ani se mu smát.“ Holky kývly a do toho se za dveřmi ozvala jejích mamka.
„Tak jak se měly moje hodný princezny?“ Při slově hodný se Bára ušklíbla. Dveře ložnice trochu zaskřípaly a z ní vyšel Michal. Holky se hihňaly a Petra se zarazila Bára se podívala směrem k nim a dala si ukazováček ke rtům.
„Ahoj, Petro. Miláčku, já musím letět. Nebude ti vadit, když teď hned vypadnu?“ Bára kývla, že ne. Při pohledu na něho nemohla mluvit jak mile by otevřela ústa, nevyšlo by z nich nic než smích. Byl zmalovaný jako prostitutka. Fialové stíny, které měl až k obočí. Růžovou tvářenku jako Marfuša. Rudé rty a bílou řasenku.
„Tak jo. Já ti nebudu dávat pusu. Nemám tu kartáček a ústní hygiena je důležitá.“ Bára samozřejmě měla náhradní, ale kdyby ho pustila do koupelny, tak by se viděl. To nechtěla.
„Ok, tak pá,“ zavřela dveře a spustila hlasitý smích.
„Vážně ho tak necháš odejít?“ ukázala Petra směrem ke dveřím.