Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 16. - Efekt motýlích křídel

„Je mi líto, ale musím s Amy nutně mluvit." Gerard ji jen velmi nerad předal do rukou jejího druha. Ten ji popadl za předloktí a skrze sál se vydal k východu, a čím více se od jejich přítele vzdaloval, tím více zrychloval. Prošli okolo schodiště, kroutícího se kamsi vzhůru a konečně vyšli ven skrze francouzské dveře na zahradu. Vítr jim vehnal vločky do očí. Neobtěžoval se jí půjčit své sako. I na tomto místě, spoře ozářeném světly, si hosté dokázali najít prostory ve stínech, kde alespoň na malou chvíli mohli být sami. Podařilo se jim dostat z obklíčení skupinky lidí, v jejichž středu stál polykač ohně.

Měla co dělat, aby nezakopla, když ji bez jakýchkoliv ohledů za sebou táhnul, zatímco očima pročesával okolí ve snaze nalézt úsek, kde by si mohli promluvit. Zapotácela se, když ji konečně pustil a promnula si bolavé zápěstí. Ucouvla, když mu pohlédla do tváře. Už málem zapomněla, jak dokázal být děsivý. Doufala, že alespoň zde, na místě plném lidí, bude v bezpečí. Co ji to napadlo? Byla nejspíš poslední osobou na večírku, která svou mysl ještě nestihla utopit na dně skleničky. I kdyby křičela, pochybovala, že by tomu někdo věnoval pozornost.

„Co to je?" procedil skrze zuby a Amy stálo veškeré sebezapření, aby pod jeho plamenným pohledem nesklonila hlavu.

„Co myslíš?"

„Dal jsem ti šaty."

„Viktore, vždyť o nic nejde." A snažila se to říct co nejklidněji, i když cítila, jak se jí třese hlas. V ústech se jí rozlila pachuť krve, když se kousnula do rtu, aby potlačila zalapání po dechu, když se k ní náhle prudce přiblížil. Její tělo, i přes protesty mysli, se celé rozklepalo. Neměla tušení, jestli za to může Viktor, nebo všudypřítomný chlad, který se jí v podobě malých jehliček pomalu zabořoval do kůže.

„Ty víš, že ano." zašeptal, jako by se snažil dostat své emoce pod kontrolu. Oči se mu ale vzápětí rozhořely novým ohněm. „Sundej si to, když s tebou mluvím!" A aniž by čekal jí masku strhl z očí a odhodil na zem. „Jak si mě mohla takhle ponížit? Vždyť víš, co všechno je v sázce." Obrátila se zpět k němu poté, co jí hlava prudce sjela ke straně.

„Nedělej, jako by tu šlo o to, co si myslí lidi. Ale nemusíš se bát. Zdá se, že pokud nechci, aby Canner postupně celý shořel, budu muset s tebou vydržet." Netušila, kde se to v ní vzalo, ale stalo se, že tentokrát její hlas ani na okamžik nezaváhal. Šokován jejími slovy od ní odstoupil.

„O čem to mluvíš?" Jeho nejistota jí jen dodala odvahu.

„Dorazil jsi právě včas. Vynořil ses z kouře jako pravý hrdina. Přesně ve správný čas." Vyděšena sama sebou náhle zmlkla. Jako by ten zvuk vycházející z jejího hrdla ani nebyla ona. Nikdy dřív jí tato možnost ani nenapadla. Vždy si myslela, že její tajný obdivovatel a žhář jsou jeden člověk. Viktor ale věděl o těch vzkazech. Byl by ale něčeho takového vůbec schopen? Určitě, znělo jí v hlavě. Udělal by cokoliv, aby ji dostal přesně do téhle pozice.

Málem zapomněla, že se tu stále může potulovat poměrně dost hostů, dychtivých po tom, aby mohli jejich hádku prodat do nejbližšího bulvárního plátku.

„Tady je naše mladá dvojice. Neshody ohledně svatby?" Vidět ji takto samotnou, a ne s davem okolo, jak bylo u ní obvyklé, byl vskutku nevšední pohled. Eleanor Gardnerová. Její kostým byl mnohem jednodušší a méně agresivní, než šaty většiny lidí. Vypadala jako světle fialové zjevení, s těmi fialkami, které sehnala bůhví kde v této roční době, připevněnými na klopě saka a klobouku, zpod kterého jí povlávaly křehké, bílé vlasy. Nic výraznějšího nepotřebovala.