Kapitola 5. - Na okraji společnosti

119 11 7
                                    


Zalapala po dechu, když se jí konečně podařilo udržet víčka zvednutá. Rozhlédla se. To poslední, co očekávala, byla místnost plná lidí. Jako by se ocitla uprostřed úlu. Žádná okna. Jen větrací šachty vysoko u stropu odvádějící výpary z pečení. Kromě několika stolů tu bylo pár malých ostrůvků. Každý z nich představoval samostatnou kuchyň, každou v jiné barvě. Amy napadlo, že většina lidí musí být diváci, vzhledem k počtu těchto ostrůvků. Při představě tolika očí sledující každý její pohyb jí polil studený pot.

„Nahlásím nás," zamumlal Viktor a dřív, než stihla Amy přikývnout, zmizel, jak už to měl ve zvyku. Přešlápla z nohy na nohu a pozorně si prohlédla okolní tváře. Jen těžko mohla odhadnout, kdo z nich se zúčastní a kdo ne. Jako by se ale všichni předem domluvili, že tohle není soutěž v pečení, ale módní přehlídka. Byly tu ženy v peří a podobných šílenostech, stejně jako muži v na míru šitých oblecích. Oblečení i těch nejobyčejnějších zavánělo luxusem a Amy se v návalu nervozity rozhlédla po svém společníkovi, jako by snad u něj mohla nalézt útěchu. Kam jsi to sakra zavedl?

„Tady jsi! Všude tě hledám." Objevil se zničehonic za jejími zády a chytil ji za předloktí.

„Nikam jsem nešla." Minuli kruhovou linku ve středu místnosti, na jejíž ploše byly do tvaru pyramidy rozestavěné jednotlivé ingredience, které soutěžící budou potřebovat. S prsty zarytými do její kůže jí dotáhl až do jedné z kuchyní. Tahle byla celá vyvedená v červené.

„Až odstartují, rozeběhni se k tamtomu stolu." Mávl směrem k pyramidě. „Vezmi, co pobereš. Na vše máme jen dvě hodiny."

„Počkej!" přerušila ho a zavrtěla hlavou. „Co myslíš tím my?"Na Viktorově tváři se roztáhl nevinný úsměv.

„Je to soutěž týmů Amy. Copak jsi nečetla ten leták, co jsem ti dal?" Rozhlédla se. Jako by si až teď začala všímat skupinek lidí po dvou a více shlukujících se okolo ostrůvků. Ta svině.

„Ty..."

„Kontrola náčiní," přerušila ji příchozí zpěvavým hlasem. Amy zamrkala očima při pohledu na ten příliv pastelových barev, tolik rozdílný od tmavších tónů, které místní ženy měly ve zvyku nosit.

Cukrářka musela zatnout zuby a stisknout roh mramorové desky, když viděla, jak se dívka prohrabuje v jejích drahocenných věcech.

„Jste tu nový, že? Hned jsem to poznala," prohodila, zatímco zkoumala Amyinu stěrku, jako snad na ní mohla najít něco zvláštního. Bylo jasné, že mluví spíše k Viktorovi, než k jeho kolegyni. Zvedla k němu své hnědé oči se zelenými tečkami, ve kterých se vzápětí zablesklo. Cukrář jí věnoval jeden ze svých neodolatelných úsměvů.

„Hodně štěstí," popřála jim, aniž by od Viktora odtrhla pohled. Pomalu se přesunula k dalšímu týmu, jako by si svými kroky nebyla vůbec jistá.

Kdoví, proč to Amy tak popudilo.

Pomalu se k němu otočila, snažíc se svůj vztek udržet co nejvíc na uzdě. To poslední, co potřebovala, byla scéna před těmi všemi vlivnými lidmi.

„Ty chceš pracovat se mnou?" Nějak se jí podařilo, že i přes zlost, kterou v sobě tak neúspěšně dusila, se jí hlas na konci věty téměř nepostřehnutelně zvedl. Skoro jako by její podvědomí chtělo, aby si jí Viktor vážil. Otočil se k ní a na tváři se mu za celou dobu, kdy se na ní díval, roztáhl úsměv. No roztáhl, spíš se mu jen tak lehce pozvedly koutky.

„A nedělám to snad každý den?" Prý spolupracoval. Amy nebyla hloupá, aby si takovou, ať už jakkoli příjemnou lež nechala podstrčit. Viktor byl solo hráč. Slovo spolupráce neznal.

Ti, kteří naslouchali deštiWhere stories live. Discover now