Kapitola 3. - Pravda nebo představa

155 14 9
                                    


Události nedávných dní byly zapomenuty jako špatný sen. Musela to přece být jen noční můra, když vše šlo najednou tak přirozeně, stejně jako dýchání.

Vztah mezi Amy a Viktorem už od jeho příchodu setrvával na bodu mrazu. Nemluvili spolu, pokud to nebylo nutné, a když na slova došlo, Viktor nikdy neopomněl skrze tón svého hlasu jí připomenout svou nadřazenost.

Od té doby, co kuchyň obývali ti dva do ní Vivian nevkročila. Nedokázala se ubránit pocitu jisté posvátnosti, když z druhé místnosti sledovala ten jejich tanec, kterého si oni sami nebyli vědomi.

I přes velikost pokoje se nikdy nesrazili. Jako by dopředu věděli, kam ten druhý šlápne, kdy se natáhne, otočí...Lidé by spolu museli pracovat léta, aby dosáhli takové souhry. Vivian si občas pokládala otázku, jestli nemají společnou minulost, kterou před ní tají, ale každý jejich pohyb byl tak přirozený, skoro jako by ani nevnímali toho druhého a to i přesto, že volný prostor mezi nimi by se dal počítat na centimetry.

Vivian nikdy neměla talent na pečení. Byla to rodinná tradice, kterou převzala po svém otci. Její výtvory byly obstojné. Takové, které se rozplynuly na jazyku, vyvolaly chvilkové potěšení, a pak se na ně zapomnělo, stejně jako na letní románek.

Proud zákazníků vířících do obchodu každý den rostl a když šla městem, nejednou zaslechla, jak si lidé na ulici šuškají o té náhlé změně v jejím pečení.

S tím, co její hosté dokázali Vivian předpokládala, že u ní nesetrvají příliš dlouho. Ve městě se konaly stovky menších nebo větších soutěží, které by jejich umění dokázaly proslavit lépe, než práce v nějaké zapadlé cukrárně. Nečekala ale, že si pozornost získají tak rychle. A to ještě z obchodu ani pořádně nevylezli. I přes averzi, kterou k sobě navzájem chovali, jako by je něco drželo pospolu.

Při pohledu na jejich práci si vzpomněla na příběh, který se stal už spíše jen legendou, i když to bylo jen pár desítek let, co se v Canneru odehrál. Město rychle zapomíná. Miluje novinky a skandály. Neohlíží se nazpět. Ale to, co dokázali ti dva se na obyvatelích Canneru navždy podepsalo.

Musela si být jistá. Nechtěla patřit k těm, kteří se o nových hvězdách dozví až z novin. Její kroky doprovázel pravidelný klapot podpatků, když kráčela po hlavní třídě směrem k jedné z nejprominentnějších cukráren celého města. Zahrádky před obchodem výjimečně nebyly prázdné, jak se lidé snažili plně využít tento krásný den a doufali, že se jim alespoň na chvíli podaří jejich tvář dostat do záře slunečních paprsků, které občas prosvitly skrze šedivé mraky.

Skrze prsty cítila, jak je papírová krabice v jejích rukách hebká.

Na rozdíl od většiny se posadila dovnitř a s pohledem plným nostalgie pohladila ubrus na svém stole. Manželé Floydovi se už nemuseli příliš snažit, aby své zákazníky zaujali. Vivian pochybovala, že by se interiér cukrárny od jejího dětství vůbec nějak změnil. Přímo se očekávalo, že budou obchod udržovat ve stále stejné podobě. Zvláštní, že i v Canneru, který miloval neustálou změnu, lidé potřebovali tu jistotu, že když vstoupí do cukrárny Gerarda a Rosy Floydových, vše bude přesně tak, jak to bylo při jejich poslední návštěvě. Žádná překvapení.  Jen klid, který byl ve městě tak vzácný.

„Budete si přát?" vytrhl ze vzpomínání Vivian hlas číšníka.

„Jen čaj, děkuji. A můžete prosím říct panu Floydovi, že na něj čeká Vivian Charlesová?"

„Omlouvám se, ale to nepůjde." Trvalo jí několik vteřin, než se dokázala přenést přes šok z odporu, na který nebyla zvyklá. Zvedla pohled k jeho uhrovité tváři a usmála se.

Ti, kteří naslouchali deštiWhere stories live. Discover now