Kapitola 9. - Vetřelec

72 8 1
                                    


Krize byla zažehnána. Všechna ta obvinění a křik byly utopeny mezi bublinkami šampaňského a všudypřítomným slavením. Lidé se smáli a stále dokola Amy gratulovali k její a Viktorově výhře ve Dvou siluetách. Ženy jí tiskly dlaně a s vědoucími pohledy se k ní nakláněly, jako by byly s dívkou dávné přítelkyně. Nemohla si nevšimnout, jak se kolem ní stahují, připravené, kdyby pod náporem pití náhodou utrousila nějakou pikantnost ze svého života.

Všichni velmi rádi zapomenuli na co, co vyhlášení vítěze předcházelo. Dokonce ani Viktor se už o tom nezmínil. Jen Amy tu vzpomínku nemohla vyhnat z hlavy. Ani si neuvědomila, že si chystá v návalu úzkosti, před zraky ostatních pečlivě střežené, obejmout trup. Ty oči, chladné jako moře obklopující Canner a bledé ruce, které se jí chtěly dotknout, jí pronásledovaly v každé osobě, kterou do té doby stihla potkat. Dřív, než si kdokoliv stihl něčeho všimnout, ruce zase svěsila.


Dostat se ze spárů těch harpií bylo téměř nemožné. Když se to Amy konečně povedlo, s ulehčením si uhladila sukni a zachytila svůj odraz v jednom ze zrcadel, které byly rozmístěny podél zdí v celém sále. Měla to být jen malá, neformální událost. Velmi dobře si vybavovala ty slova, kterými ji Viktor přesvědčoval, k uspořádání tohoto večírku. Prý jen malá sešlost pro pár přátel na oslavu jejich vítězství. Čekala Floydovi, Viktor by možná v té opilosti štěstím svolil i k přítomnosti Vivian. Zdálo se ale, že každý z nich má jiné představy o úzkém okruhu jim blízkým lidem.

Přimhouřila oči, když v davu za svými zády zahlédla známou tvář. Nejprve prolétla očima okolí, jestli není někde poblíž Viktor, ale nejspíš seděl někde se svými novými přáteli. Snadno si ho tak dokázala představit. Sedícího v křesle s nohou přes nohu, v pozadí praskající oheň v krbu, zahalen v tabákovém kouři a vyprávějící nějakou tuze vtipnou historku.

Nedokázala se ubránit úsměvu, když se prodírala mezi hosty směrem k Vivian a doufala, že ji nikdo nezdrží. Majitelce cukrárny se rozsvítily oči, když v dívce, razící si cestu k ní poznala Amy. Pevně ji objala.

„Promiň, že jsem se tak dlouho neozvala," zamumlala dívka do Vivianina ramene.

„Nic se neděje." Stiskla jí paži, jako by se chtěla ujistit, že je Amy v pořádku. „Vím, jaký dokáže být." A rozhlédla se, jako by očekávala, že se zpoza rohu každou chvílí vynoří Viktor. „Gratuluji mimochodem." Cukrářka se pokusila usmát, i když jí z této grimasy po dnešním večeru už poněkud bolely koutky.

„Byla jsem tam se na vás podívat." Kousla se do rtu, jako by si nebyla jistá, jak má větě pokračovat a Amy se polekala, jestli pak byla svědkem i jejího zhroucení. Vivian se k ní naklonila, aby její další slova mohla slyšet pouze ona. „Chci ti jen říct, že kdybys potřebovala, stále mám v Entredaaé pro tebe místo. Můžeš s ním pracovat, pokud ti to vyhovuje, ale nemusíš s ním přece žít."

Amy měla sto chutí na nabídku přítelkyně přijmout. Na chvíli si od Viktora odpočinout. Věděla ale, že by jen těžko od něj mohla odejít. Ne bez následků. „Díky Viv, ale jsem v pořádku." Černovláska stiskla rty, jako by si upřímností Amy nebyla tak úplně jistá.

„Víš, kde mě najdeš, kdybys potřebovala pomoc. Neboj se přijít." Dívka se zmohla jen na další objetí, a jak tak měla svou bradu opřená o Vivianino rameno, najednou si nepřála nic tolik, jako s ní odejít, a už nikdy nemuset nikoho spatřit. Do očí se jí nahnaly slzy dojetí, ale i smutku, o kterých doufala, že se jí je podaří rychle potlačit.

„Nebudu."


„Madam! Sem nemůžete." Přimhouřila oči a odstoupila od Vivian, když zaslechla hlas jednoho z vyhazovačů. Byl to Viktor, kdo trval na seznamu hostů. Pro jednou musela být za jeho nápad vděčná. Nakonec museli dokonce oba využít jiný vchod, aby se vůbec do budovy dostali, jak byl ten hlavní obestoupen zvědavci z celého města.

„To není možný. Podívejte se ještě jednou. Znám se s Viktorem Pricem." Nemělo by ji to vyvádět z míry. Tam venku byla jistě stovka dalších, kteří by tvrdili to samé.

„Amy? Jsi v pořádku?" zeptala se jí Vivian. Cukrářka zatřepala hlavou.

„Asi jo. Nic se neděje."

„Ne, to není možné. Jsme přátelé. Musím tam někde být." Hlas neznámé nabíral neustále na výšce, jako by o svém tvrzení sama začala pochybovat. Konečně se Amy podařilo najít původce této rozepře. Jak se dalo očekávat, nepoznávala ji. Problémem zůstávalo, že i kdyby se s ní už někdy byla setkala, její tvář by stejně zapadla mezi desátku jí podobných dívek.

Cukla sebou, a pro jistotu se ohlédla, když na ní neznámá náhle ukázala.

„Vidíte? Tu taky znám. Je to Amy...Amy Webová. Znala jsem ji ještě dřív, než se její obličej začal objevovat na titulkách, takže mě laskavě pusťte." Okolní rozhovory pomalu utichaly a lidé se začali ohlížet jejich směrem. Tohle nebylo dobré. Proč tu holku už sakra neodvede?

„No tak, přece si mě pamatuješ. První kolo Dvou siluet. Prohledávala jsem vám věci." Amy svraštila obočí a naklonila hlavu na stranu. A opravdu. Znala ji. Divila se, že jí v hlavě uvízla tak nedůležitá vzpomínka. Ještě teď cítila podráždění z toho, jak nedbale vysypala její věci na stůl, a jak pokukovala po Viktorovi.

Měla ji nechat odvést. Už tak ztropila dost velkou scénu. Sama netušila, proč nakonec udělala to, co udělala. Proč chtěla znát víc, i když věděla, že z toho nic dobrého nevzejde.

„To je v pořádku. Znám ji." Na dívčině tváři se velmi pomalu roztáhl úsměv, jako by se bála, že se při jediném špatně mířeném pohybu mohlo její štěstí roztříštit jako skleněná tabulka. Lidi se sice už zase stihli ponořit do svých debat, ale i tak bylo v sále příliš mnoho nechtěných uší. Omluvila se Vivian, a s neznámou v závěsu se vydala skrze místnost.

Už podruhé za tento večer zalitovala, že si místo nějakého šíleného modelu vzala jen obyčejné šaty, které co se týče schopnosti splynout s davem, fungovaly přesně opačně.

Zoufale se rozhlédla, když tu se její oči zastavily na francouzských dveřích vedoucích do zahrady. Při pohledu na sněhové chmýří za sklem ji polil chlad. Tohohle bude litovat.


Ti, kteří naslouchali deštiTempat cerita menjadi hidup. Temukan sekarang