Ti, kteří naslouchali dešti

Kapitola 8. - Konec byl již napsán

Amy už dávno opustily ty pošetilé naděje, že obyvatele Canneru to divadélko, které se jim podařilo zinscenovat, nakonec přestane zajímat. Viktor věděl, jak zařídit, aby jim lidé věnovali pozornost.

V posledních dvou týdnech před finále Dvou siluet už se ani neúčastnili společenských akcí, jako tomu bylo doposud. Ne, že by to Amy vadilo.

Jejich náhlá nepřítomnost, která by za normálních okolností zapříčinila, že by byl zájem ihned přesměrován k jiným způsobil, že byla ještě více vyburcována nedočkavost obyvatel. Už se ani nenamáhala číst všechny ty články, které rozebíraly neexistující vztah mezi ní a Viktorem.

Kromě Amy, tu bylo ještě dalších několik dívek. Nebylo žádným tajemstvím, jak moc má Viktor rád dámskou společnost. Tento fakt byl snad jediným kazem, na jejich jinak dokonalé historce o duši ve dvou tělech.

A tak se každý den znovu a znovu na titulních stránkách všech městských novin řešilo, jaký dopad budou mít tyto aférky na společný život těchto dvou lidí.

Zhluboka se nadechla, a alespoň na chvíli se pokusila zapomenout na svět kolem. Dnešek rozhodne o všem. Jak jinak by také měli Amy s Viktorem dokázat svou výjimečnost, než vítězstvím v soutěži, která vznikla na počest jejich předchůdců.

Očekáváním lidí byl vzduch přesycen natolik, že byla jen otázka času, než by začal jiskřit. Pro dívku a jistě i jejího druha to byla jasná věc. Věděli, že nemohou prohrát. Nemělo to nic společného s arogancí. Bylo to to něco uvnitř nich, co je nutilo se od sebe nevzdálit. Co vedlo jejich pohyby a nikdy se nemýlilo. Nebylo možné, aby tento večer skončil jinak, než triumfem.

Jen těžko si dokázala vybavit tváře jejich protivníků, i když je měla šanci vidět už nesčetněkrát. Nebyli důležití.

Ať si snažila namluvit cokoliv, milovala to. Ten pocit, kdy se její a Viktorovy pohyby srovnaly v dokonalé synchronizaci a její mysl vypnula. Jen vzdáleně vnímala, co vlastně dělá, jako by to ani nebyla ona, kdo své tělo ovládal. V té chvíli si nedokázala o Viktorovi myslet nic špatného. Ne při té hudbě, kterou spolu tvořili. Každý pohyb, každý krok rozezníval souhru tónů, které dokázali slyšet jen oni dva. A tak, jak tak kolem sebe kroužili, aniž by se jedinkrát navzájem dotkli, všechny myšlenky na soutěž, vítězství i Canner zmizely. Nechali svá těla unášet tou zvláštní silou, zatímco se okolní svět docela vypařil.

Byla to jen chvíle. Chvíle, kdy se Amy odhodlala pohlédnout do světla, které zatím mohla vnímat jen skrze svá víčka. Věděla, že prostor, kde se s Viktorem nacházejí je ze všech stran ozářen natolik, že by jen těžko mohla vidět na krok.

V tomto stavu byl podraz to poslední, co mohla očekávat. Náraz byl příliš prudký. Neměla šanci.

Poplašeně škobrtla a zamávala rukama ve vzduchu. Někdo se jí postavil do cesty. Kdyby včas neotevřela oči, jistě by ho srazila k zemi. Nemohla vidět, jak se Viktor najednou zarazil, jak byl spolu s Amy stržen zpět do reality. Nemohla vidět ten strach, pro něj tak netypický, když se ji snažil zmateným pohledem vyhledat. Měla před sebou jen ty modré oči, plné takové bolesti, až se jí podlomila kolena. Osoba se jí pokusila zachytit, ale nárazu už nezabránila.

Ochromil ji děs. Amy si ještě plně neuvědomovala, jak velký dopad bude mít těchto několik málo vteřin. V uších jí začalo praskat a svět kolem se roztočil, jako barevná sklíčka v kaleidoskopu.