Kapitola 4. - Skrze mlhu

126 10 1
                                    


Nebylo člověka, který by si ihned poté, co vstoupil do cukrárny Entredaaé nevšiml patrné změny. Nebylo to v tapetách ani přemístění nábytku. Ne, bylo to něco jiného.

Zákazníci měli několikrát možnost zahlédnout dva nové zaměstnance tohoto podniku. Dřív než se lidé dychtící po nejnovějších drbech stihli na cokoliv zeptat, záhadní cukráři zmizeli. Bylo prakticky nemožné je zastihnout. Skoro jako by vůbec neopouštěli budovu.


Amy jako by zapomněla, že za zdmi cukrárny existuje život. Jako by všechny vzpomínky na pana Batese, básnění o Canneru a oceněních, jako byl Stříbrný vítr, najednou zmizely. U Vivian byla šťastná. Celé dny mohla dělat to, co milovala. Žádný ukradený čas, když její matka zrovna nedávala pozor. Myšlenka, že by snad díky tomu, co dělala, mohla, kdy být slavná byla stejně vzdálená, jako její domov. Byla jen ona a pečení. Ach, kéž by to tak bylo. Ale pravdou zůstávalo, že kdekoli byla ona, byl i on.

Mohla snadno předstírat, že neexistuje. Nechtěla si ale přiznat, že pokaždé, když se od ní skutečně vzdálí, jako by vše najednou potemnělo. Že jí nezbývá nic jiného, než se skulit v koutě, hlavně se ničeho nedotýkat a čekat na chvíli, kdy se Viktor vrátí, a do ní se zase vlije ten elán s notnou dávkou inspirace, přímo nutící jí pokračovat v rozdělané práci.

Viktor na rozdíl od ní příslib slávy nehodlal pustit z mysli byť jen na jedinou chvíli. Pravidelně se hlásil do soutěží konajících se v nejrůznějších částech Canneru. A i když jeho přihlášky i se vzorkem jeho výtvorů byly vždy přijaty více než vstřícně, jakmile se na místo vydal, něco se zkrátka pokazilo.

Nepatřil k lidem, kteří by věřili v nějakou vyšší sílu, která určuje jejich osudy. Byl rád, když měl věci pod kontrolou. Přece jen, byla to jeho rozhodnutí, která ho sem dovedla. O to víc bylo namlouvání si, že to všechno byly jen hodně špatné náhody, stále těžší a těžší. Ať už to byla kalamita vody, která vyplavila všechny účastníky soutěže na ulici jako krysy, záhadné spuštění požárního poplachu nebo i obyčejné zakopnutí, které vedlo k dalším, lehce kontroverznějším nehodám.

Nic se ale nevyrovnalo tomu protivnému hlásku v hlavě, který mu našeptával: „Je to pryč." Viktor si na svém talentu vždy zakládal. Vždy tu byl, aby až se něco pokazí, byl jasným důkazem o jeho nadřazenosti.

Bylo to těžší, než předpokládal. Myslel si, že sem přijede, okouzlí porotce svým umem a ihned se vyšvihne mezi celebrity. Možná by se to i stalo, kdyby při pečení mimo Vivianin obchod byl sám sebou.

Jako by Canner byl jeden velký, špatný vtip, znevažující jeho talent. Přesto pokaždé, když se vrátil do té zapadlé cukrárny, kde přežíval jednotlivé dny, jako by snad veškerou smůlu, která ho doprovázela, celý den zanechal u prahu. Byl snad dokonce i lepší, než když vstoupil na tu proklatou loď, co ho sem přivedla. K čemu to ale bylo, když ho při tom nikdo neviděl. K čemu bylo být lepší než kdokoliv jiný, když se musí schovávat na okraji města v kumbále, který někdo tak ironicky označil za kuchyň.

Soutěž střídala soutěž stejně jako katastrofa katastrofu. To vše až do jednoho dne. Kdoví, jestli to bylo štěstí nebo osud, co ho to ráno přivedlo k tomu letáku. Myšlenka, která mu bleskla hlavou při pohledu na nápis vyvedený na křídovém papíře, ihned zavrhl. Zatím se zúčastňoval jen soutěží pro jednotlivce. Netušil, že existuje něco jako soutěž pro týmy. Nebo dvojice.

Už jen to, že ho ta možnost napadla, ho pohoršovalo. Ale i přesto si list nechal.

Byl to už téměř měsíc od chvíle, kdy dorazil do Canneru. Měsíc, kdy byla jeho pověst vláčena bahnem těchto ulic. Měsíc, který do jeho plánu ani trochu nezapadal. Začínal být zoufalý a pozvánka ho každým dnem na prsou pálila stále víc. Nemohl ale ignorovat skutečnost, že to vše začalo, když potkali ji. Ona byla začátkem jeho smůly a Viktor tak nějak doufal, že by mohla být i koncem.

Ti, kteří naslouchali deštiWhere stories live. Discover now