Nevinná

Akce

Novináři poděkovali za příjemný rozhovor a odešli.

Dylan mi vrazil děkovný polibek a zašeptal: „Za to jak jsi byla úžasná, tě večer vezmu na natáčení jednoho nového filmu".

Já:„Cože, ty hraješ ve filmu?" začala jsem se smát, ale on pokračoval.
Dylan: „Ne já ne, ale mám tam kamaráda."
Já:„A to jako s námi půjde i James?"
Dylan:„Ten ne, neboj".

Začal mě skenovat svýma černýma očima a po chvíli řekl: „Zavolám Bennyho (stylistu), takhle tam jít nemůžeš."

Mělo to být jako urážka, ale já si to nijak zvlášť nebrala. Šla jsem se vykoupat.

Napustila jsem si vanu a nalila tam pěnu. Jen jsem si odběhla do pokoje pro župan a když jsem se vrátila, voda s pěnou ležela až u dveří.

Zběsile jsem popadla volně ležící ručníky a začala utírat zem. Asi si tady nikdy nevytíral, protože z bílých ručníků se v okamžiku staly černé hadry.

Když jsem to uklidila, zamkla jsem dveře z bezpečnostních důvodů (spíš z důvodů Jamese) a naložila se do vany.
Začala jsem relaxovat. Všimla jsem si, že mé modřiny od hrubého zacházení už mi zmizely.

Vylezla jsem a oblékla se do rudého županu. Rozčesala jsem si vlasy a svou ofinu zachytila malým, bílým skřipečkem. Hodila jsem na sebe trochu make-upu s řasenkou.

Vyšla jsem z koupelny a na gauči už čekal Benny. Podíval se na mě a podal mi velkou tašku. Jen jsem se stačila podívat do tašky, tak odešel.

Z tašky jsem vyndala tmavé džíny, tílko s kytkovanými vzory, bílý větší svetr, řetízek s přívěskem velkého srdíčka a bílé tenisky converse.

Oblékla jsem se a čekala na Dylana. Trvalo mu to dlouho. Přišel v černých riflích a bílém tílku. Zakřenila jsem se a následovala ho k autu.

Jeli jsme docela dlouho a v autě bylo nehorázné ticho, které nemám ráda, ale teď jsem to vydržela, ještě bych plácla nějakou kravinu, kvůli které bych schytala další facku.

Vystoupili jsme u velké budovy a vešli dovnitř. Tam už na nás čekal nějaký kluk. Zavedl nás přímo do zákulisí scény. Bylo to úžasné, ale je divné vidět herce oblečené jako vodáky, kteří sedí v lodi před zeleným plátnem.

Dylan už chtěl jít jinam, ale já mu ucukla. Tvářil se naštvaně a špitl: „Kathrin, nedělej scénu a pojď". Zakroutila jsem hlavou a odsekla, že tu chci ještě být.

Rozhlídl se kolem sebe, jestli nás někdo nesleduje a vlepil mi facku. Zařvala jsem přes celou místnost a histericky začala ječet: „Proč mě pořád mlátíš, co jsem ti kdy udělala?"

Dylan viděl, že se na nás začínají dívat lidi, vzal mě za ruku a táhl pryč, když v tom k nám přišla jaká si žena.

Ta žena:„Stůjte, slečno. Jste mi nějaká povědomá, nehrála jste v něčem?"
Já:„Já? Ne, to jste si mě určitě s někým spletla." Dylan ně tahal pryč, ale ta žena pokračovala.
Ta žena:„To je jedno, líbíte se mi. Jak se jmenujete?"
Já:„Kathrin".
Ta žena:„Dobře Kathrin, myslíte si, že by jste mohla zaskočit za jednu herečku? Měla dovolenou, zranila se a my jsme opravdu zoufalí, nemůžeme nikoho sehnat".
Já:„Ano, samozřejmě." ale do naší konverzace vstoupil Dylan.
Dylan: „Ne v žádným případě! Pojď Kathrin jdeme".

Ještě než mě Dylan odtáhl pryč, jsem si stačila od té ženy vzít vizitku a strčit si ji do kapsy.

Tak je tu další díl.
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení. 😳