Nevinná

Rodiče

Ze dveří vyšla příjemná paní s milým pánem. Usmáli se na mě. Všichni jsme se pozdravili a zasedli ke stolu.

Tentokrát jsem si dala jen jídlo, které opravdu znám. Bavili jsme se o všem možném a mně připadalo, že se večeře vyvíjí docela dobře.

Dylan se na mě usmál a pobídl mě, abych něco zahrála na klavír. Chvíli jsem se ostýchala, ale nakonec jsem se odhodlala a vyšla ke klavíru.

Dala jsem si židli níž a položila ruce na klávesy. A je to tady. Bála jsem se abych něco nepokazila. Trvalo mi dlouho než jsem se odvážila začít. Ale když jsem začala, nevěděla jsem kdy mám přestat. Nebo spíš jsem přestat nechtěla. Ten úžasný pocit, když se mé prsty bořily do kláves.

Dylan ke mně přišel, opřel se o klavír a usmíval se. To mi dodalo odhodlání. Po delší době mé prsty opustily klávesy a Dylan klavír zavřel.

Sedla jsem si zpátky a vyslechla pochvalu od jeho rodičů. Líbilo se jim to a za to jsem moc ráda. Jako slušná dívka jsem odnesla nádobí, které zbylo po večeři do kuchyně a vrátila se zpět k nim.

Slyšela jsem Dylana jak něco vypravuje. Když jsem si sedla a začala je poslouchat, zrovna přišla řeč na Rebecu. Dylanovi rodiče jí mají asi opravdu rádi. Mluvili o ní jako o úžasném andělovi.

Nezdrželi se tu moc dlouho. Rozloučila jsem se s nimi a unaveně odešla do pokoje.

************************************

Když jsem se probudila, uviděla jsem vedle sebe Jamese. Pozoroval mě jak spím. „Co tu sakra děláš" vyjekla jsem ospale a pomalu se posadila.

„Dylan jel do města pro ty smlouvy a mně řekl ať tě pohlídám. No tak hlídám" pohladil mě po ruce a já se na něj vyděšeně zadívala.
„Nejsem malá. Nepotřebuju chůvu a už vůbec nepotřebuju tebe!"naštvaně jsem se posadila a rozhodila rukama.
„Ale no tak Kathrin, přece by jsi na mě nebyla tak zlá" odvětil lítostivě a věnoval mi milý úsměv.
„Nech mě být. Budu na tebe taková jak si zasloužíš" snažila jsem se být rázná, ale moc mi to nešlo.

James se zvedl a dal mi facku se slovy: „Nebuď drzá nebo víš co se stane!"

Spadla jsem zpátky do měkkých polštářů. Od té doby co mě Dylan přestal mlátit na to nejsem zvyklá. Chytla jsem se za tvář a vykřikla:„Co po mně vlastně chceš?"
„Ty to nevíš? On ti to Dylan neřekl?" zatvářil se překvapeně.
„Co?"nad jeho slovy jsem se zarazila.
„Zas taková svině nejsem. Počkám až ti to řekne Dylan" zlověstně se usmál a odešel z místnosti.

„Řekni mi to! Chci to vědět!" zakřičela jsem za ním, ale už mě asi neslyšel.

Vyběhla jsem z pokoje a ve dveřích potkala Dylana.
„Páni, ty už jsi zpátky? Nějak rychle ne?" nadšením jsem ho objala a věnovala mu krátký polibek.
„Jo, jen jsem si potřeboval vyzvednout nějaký papíry. Přeci jsem ti slíbil, že nedovolím aby ti něco udělal." pohladil mě po vlasech a já zažila pocit štěstí.
„Řekni mi pravdu. Co se děje. James říkal, že počká až mi to řekneš ty sám. Proč on to ví a já ne?"přešla jsem rovnou k věci a na nic nečekala.„Kathrin bojím se ti to říct, ale..."Přerušila jsem ho a vyzvala k tomu ať se nebojí, že zvládnu všechno a tak pokračoval.
„.....“

Tak je u další díl.
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení.😳