Život ve stínech - Ztráta kontroly

21) Best Party EVER! (prostředek a zvrat)

*Nadechla jsem se a vplula do davu*

...

Unavaná a úplně zpocená jsem se zhroutila na gauč. Zhluboka jsem dýchala a snažila se vypadat aspoň trochu normálně. Hodina v pohybu dala mému netrénovanému tělu pořádně zabrat a tak jsem se nemohla divit, že jsem vypadala nejspíš jako buldok. Taky jsem tak skoro slintala.
V rámci možností jsem došla k pultu s pitím a nalila jsem si trochu osvěžující colly. Pomalu jsem ji usrkávala, opřená o stůl, a přitom pohledem skenovala okolí.

Ve vedlejším pokoji, obývacím pokoji, se párty rozjela naplno.
V kuchyni moc lidí nebylo. Nikdo zatím neměl potřebu nasytit prázdný žaludek. Jen vzadu v koutě seděl nějaký kluk s hlavou v odpadkovém koši a tiše sténal. Začátečník co to zřejmě přehnal s alkoholem a to bylo teprve půl jedenácté. U dlouhého stolu se cpalo pár lidí chipsy a popcornem.

Hodila jsem prázdný kelímek do plastového pytle na odpadky a vydala se zpátky do davu s úmyslem, že tentokrát na sebe budu opatrnější. Ale měla jsem ještě jednu prioritu: najít Barču. Ztratila se mi z dohledu hned po první skladbě a od té doby jsem ji nespatřila.

Unavená jsem se posadila na gauč. Červená žárovka v lampičce osvětlovala kout jen trochu a tak jsem se musela spoléhat na reflektory, abych si omylem na někoho nesedla. Podařilo se mi vtisknot na úplný kraj, kde jsem se v rámci možností rozvalila a zavřela oči. Něco mi říkalo, že bych byla schopná takhle sedět věčně, ale povinnosti mi nedaly spát. Ale možná to bylo tou hudbou.
Znovu jsem je otevřela a pokusila se najít, mně známé, hnědé vlasy.
Našla jsem ji až po několika planých poplazích přitisknutou ke zdi, hihňající se nějakému vtipu, který řekl kluk vedle ní.

Že by nápadník?

Nepletla jsem se. Pan Neznámý ji uchopil za ruku a někam táhl. Za chvíli mi zmizeli z dohledu.

,,Tvoje kamarádka?"ozvalo se těsně u mého ucha. Leknutím jsem naskočila. Vedle mne seděl asi o dva roky starší kluk s černými vlasy a okouzlujícíma modrýma očima.

,,Ehm... ano."špitla jsem sotva slyšitelně. Nedivila bych se kdyby mě neslyšel, ale on jenom pokýval hlavou.

,,Ten kluk je můj kámoš, Erik. Fajn kluk a ta tvá kámoška je taky od pohledu úžasná."vysvětlil mi.
,,Jsem já to ale nezdvořák. Ani jsem se nepředstavil. Já jsem Dean."

Vyjeveně jsem na něj koukala, neschopna promluvit. Jeho oči mě pozorovaly se zájmem a to mě znervózňovalo. Nikdy se na mne nikdo takhle nekoukal.

,,Já jsem Kira."odpověděla jsem a usmála se.

,,Nuže Kiro, dovol mi, abych tě pozval na něco k pití a při té příležitosti tě i víc poznal."říkal zatím co vstal a s elegancí minulého století mi nabídl rámě. Vypadal při tom tak komicky až jsem se musela smát, ale jeho ruku jsem neodmítla. Hlavou se mi kolem něj myšlenky honily jako splašené a nechtělaly přestat.

Vrátili jsme se do kuchyně. Bylo tu teď mnohem víc lidí než předtím, ale jemu to nejspíš nevadilo.
Dean mi nalil collu, ale sám si vzal něco s alkoholem. Odvedl mne do tmavého koutku, daleko od ostatních a zapředl se mnou hovor.
Po pár skleničkách alkoholu už jsem ani nemusela mluvit, protože všechen hovor obstaral sám. Dozvěděla jsem se o něm spoustu nepodstatných věcí jako třeba, že propadá z chemie a má malého vypelichaného křečka Teodora. Začala jsem se nudit.

,,Promiň Deane, ale asi už budu muset jít."oznámila jsem mu asi po půl hodině jeho žvatlání a mého koukání do stropu.