Život ve stínech - Ztráta kontroly

2)

Šla jsem po chodníku. Škola byla vzdálená přes celé město.

Nikdy jsem ráda nechodila do školy. Možná se o to přičinili i lidě, kteří mi život v ní neustále ztrpčovali.

Byla jsem šikanována.

Děti a později lidi z druhého stupně mě neměli rádi po celou dobu co jsem tam byla. Neustále se mi posmívali a utahovali si ze mě. A to všechno z mě neznámého důvodu. Ani kamarády jsem neměla. Jako bych lidi něčím odpuzovala.

A pak to jednoho dne přišlo. Skupinka lidí z deváté třídy si na mě po škole počkala. Bylo mi dvanáct a chodila jsem do šesté třídy.
Ten den jsem si pamatovala tak živě. Ani by nešlo spočítat kolikrát jsem se snažila na tenhle hrozný zážitek zapomenout.

Byl duben. Všechno kvetlo a já domů nespěchala. Zrovna jsem procházela ulicí když mě někdo chytil za batoh a zatáhl do tmavé a liduprázdné uličky. Všichni se kolem mě shlukli a hlasitě se mi posmívali. Pak se jeden odvážil a začal do mě kopat. Do obličeje jsem mu přes kapuci neviděla. Poslední co jsem si z toho dne pamatovala než mě praštili do hlavy byl klukův krutý úsměv ve, kterém odhalil své zářivě bílé zuby.

Probudila jsem se až za několik dní v nemocnici. Lékaři mi sdělili, že jsem měla lehký otřes mozku.
Tu skupinu lidí nikdy nenašli. Nikdo se dobrovolně nepřiznal a policie ani škola nikoho neobvinila.

Proč na to vůbec myslím?! Jenom si tak zkazím hezký pocit a den. Nemůžu vzpomínat na stará trápení. Dneska začínám odznova.

...

Autobusem jsem se dostala až na druhý konec města. Nikdy jsem sem moc nechodila. Ani nebylo proč. Základku jsem měla jen pár ulic od domu.

Budova školy byla obrovská. Bulo to tu opravdu nádherné. Ani mi to jako škola nepřipadalo. Spíš jako hrad nebo soukromá škola.

Davy lidí proudily dovnitř. Vmísila jsem se do davu. Vytáhla jsem z batohu papír s instrukcemi. Měla jsem chodit do třídy I.A ve čtvrtém patře. Vytáhla jsem i plánek školy a pokusila se najít kde by měla přibližně být moje třída. S nosem zabořeným v mapě jsem se vydala ke vchodu.

Prošla jsem velkými vchodovými dveřmi ze skla. Předemnou se nacházela vstupní hala ze, které vedly schodiště dolů do pater a pak tu bylo jedno menší, které asi vedlo do šaten.

Vydala jsem se po schodišti nahoru. Měli jsme mít třídu s číslem 413. Vyšla jsem do čtvrtého patra. Procházela jsem po chodbě a koukala na dveře.

409. 410. 411. 412. 413. Konečně.

Třídy byla úplně na konci chodby. Připadala mi odříznutá od ostatních tříd. Cestou jsem totiž míjela I.B a I.C a ty byly úplně na opačném konci chodby vedle sebe. Pořádně jsem si prohlédla dveře. Byl na nich štítek, na kterém bylo napsáno I.A takže jsem se nemohla splést. Jenom barva dveří mě trochu zarážela. Byly černé.

Zatlačila jsem do nich. Pomalu jsem nakoukla dovnitř.
K mé velké úlevě místnost nebyla celá černě ale bíle vymalovaná. Lavice nebyly přeplněny pavučinami. Vypadaly docela nově a byly jednotlivě seřazeny do tří řad.

Bylo to tu velice prostorně. Vepředu byla tabule a před ní učitelský stůl. Naproti dveří byla velká okna ze kterých byl výhled na stromy ve školním parku. Stěnu naproti oknům pokrývaly obrazy a různé tabulky potřebné k výuce. Úplně vzadu se nacházely tři skříně.

Vešla jsem dovnitř. Dveře se za mnou pomalu zavřely.
V místnosti bylo zatím jenom kolem osmi lidí. Byli tu dva chlapci, kteří zaujatě o něčem debatovali. A to samé dělaly i tři dívky. Potom tu byl jeden kluk s tlustými brýlemi, který četl tlustou knihu. Za ním seděla holka celá v černém. Vlasy měla sčesané tak aby jí padaly do obličeje. Na sobě měla černé tričko s dlouhým rukávem. Oba dva seděli v prostřední řadě. Poslední kdo tu seděl byl kluk, který měl v uších sluchátka, hrál na mobilu a něco si pro sebe mumlal.

Nikdo o mě ani nezavadil pohledem.

Opatrně jako kdybych byla na nepřátelském území jsem přešla místnost a sedla si do páté lavice u okna. Hodila jsem si batoh na vedlejší židli a strčila si ruce do kapes. Do začátku hodiny zbývalo půl hodiny.

...

Do třídy asi po čtvrt hodině začali chodit další lidi. A nebylo jich zrovna málo.
Jak se třída začala pomalu naplňovat bylo jasné, že v počtu převládají kluci.

Zajímalo by mě jestli si tady najdu nějaké kamarády. Moc bych si to přála. Nikdy jsem je neměla.
Nikdy jsem nepoznala ten pocit když vás kamarádka obejme a zašeptá: 'to bude v pořádku.' Nebo: 'Máš dneska odpoledne čas? Jenom mě napadlo, že bychom mohly někam zajít.'
Tohle jsem nikdy v životě neslyšela a ani mi to nikdo nikdy neřekl.

,,Ahoj. Můžu si k tobě přisednout?" Zvedla jsem hlavu a zadívala jsem se na osobu, která mě oslovila.

Ahojky, lidičky.
Tak tady máte další kapču. Já vím je opravdu hóóódně krátká:(
Omlouvám se za chyby.

Na obrázku je budova školy;)

Vaše Fancy♥