Život ve stínech - Ztráta kontroly

15) Zápletka

Vyděšeně jsem se na něj znovu podívala. Stál opodál a usilovně se mračil.
Potom, co mě zachránil před zavalením knihami se urychleně ze mě zvedl a uklidil se do ústraní, odkud mě tiše pozoroval. Nikdo si ho nevšímal. Hlavním středem pozornosti jsem byla já. Všichni se po té ráně seběhli ke mně a začali se ujišťovat, že mi nic není, ale Jareda si skoro nikdo ani nevšiml. Jako kdyby jsem se zachránila sama a ne on.

,,Jsi v pořádku?"ujišťoval se už asi po desáté Daniel.

,,Jo! Jsem Danieli! A teď už se mě neptej!"vyštěkla jsem naštvaně. Vstala jsem. Chtěla jsem odtud urychleně zmizet, protože se tu začínalo shromažďovat velké množství lidí a já nechtěla být dál středem pozornosti. Daniel na mě jenom nevěřícně zíral, ale nebránil mi v odchodu. Rozhlédla jsem se. S nevěřícností jsem zjistila, že Jaredovi se už nepozorovaně zmizet povedlo.

Se sklopenou hlavou jsem prošla kolem několika lidí včetně knihovnice, která bedlivým zrakem zhodnocovala škody. Její slídivé oko mne spozorovalo a její ruka mě chytila dří, než jsem stihla zmizet.

,,Promiňte slečno, ale můžete mi říct co jste dělala, že na vás ten regál málem spadl?"

,,Já jsem nic nedělala. To on se zhroutil sám!"ohradila jsem se. Prudce jsem se jí vytrhla a bez dalších odpovědí na její otázky jsem vyšla z knihovny. Dveře se za mnou s tichým cvaknutím zavřely a odřízly mě od toho hluku a zmatku, který tam teď panoval. Třeštila mi z toho hlava.
Ale přece jen jsem zaslechla tiché kroky, které se odemne rychle vzdalovaly. Než ta osoba stihla zajít za roh zahlédla jsem ještě čupřinu bílých vlasů.

Nasadila jsem rychlé tempo a rozběhla jsem se za ním. Potřebovala jsem s ním nutně mluvit.
Seběhla jsem až dolů do vstupní haly. Skoro jsem mu ani během nestačila a on šel krokem!

Vystřelila jsem ze školy jako raketa a rozběhla jsem se za jeho temnou siluetou, která odcházela směrem k zastávkám. Vyběhla jsem z uličky, která dál vedla chodníkem k autobusům. Ale on tam nebyl. Ohlédla jsem se na druhou stranu a měla jsem štěstí. Zrovna zacházel do jedné postranní uličky, které jsem si předtím nikdy nevšimla. Rychle jsem tam za ním vběhla.

Už na mě čekal. Zavedl mě sem záměrně!

,,Jak... jak jsi to udělal?"zeptala jsem se ho, jakmile jsem popadla dech. Stál ke mě otočený zády a v přítmí uličky mi připomínal hororovou postavu.

,,Jak jsem udělal co?"řekl bezvýrazným a ne moc hlasitým tónem.

,,No co asi? Ptám se na to, jak jsi mě zachránil před tím padajícím regálem! Jak jsi se dokázal tak rychle přemístit z jednoho konce knihovny na druhý? Jak jsi mě dokázal odstrčit dřív než na mě měl ten regál spadnul?" Měla jsem moc otázek, ale musela jsem přestat, protože se otočil. Jeho oči mi doslova sebraly slova.

,,Tak aby jsi věděla... nebyl jsem na druhém konci knihovny. Zrovna když na tebe měly spadnout ty knihy s knihovničkou, jsem byl v té uličce taky. Nesl jsem ti knihy, které musejí být zařazené v oddělení s dětskou literaturou a shodou náhod zrovna v tu chvíli se stala ta nehoda. A jelikož jsem byl pár metrů od tebe, nebylo těžké do tebe strčit a dostat tě odtamtud pryč. To je celé. Nic jiného za tím nehledej." Jeho poslední věta mi připomínala pohružku. Já se ale nechtěla spokojit s tímhle.

,,Nelži mi. Já moc dobře vím, že jsi v té uličce nebyl. Daniel mi to dosvědčí."

Zcela mě překvapil, když se dal do mrazivého a hlasitého smíchu.
,,Ten? Ten byl tak vylekaný..., že by ti nebyl schopen odpovědět... natož ti pomoci!"řekl v mezerách záchvatu smíchu.