Zakázaná Láska /Hoggy (Petr Lexa)

Part 17

Dočkali jste se, je tu část, se kterou jsem KONEČNĚ spokojená a jsem ráda, že to vyšlo takhle, když jsem zrovna na Crafconu v Praze, alespoň ti, co se nemohli dostavit mají menší bolestné. :)

Mám vás všechny moc ráda. <3

Děkuji za vše, co pro mě děláte.

Jeho hlava se začala přibližovat a moje oddalovat. Co kdyby nás někdo viděl?

"Ale notak, Sofie, polib mě." Zakřenil se a stále se ke mně přibližoval, zatímco já se dál a dál oddalovala. Jenže jsem nemohla čekat, že se jeho tělo přehoupne rychleji na to mé a naše rty se spojí v jedny. Bylo to tak, přesně tohle Petr udělal. Byl zavěšen na mém těle a jeho polibky mi drtily rty. Byl drsný a zároveň tak jemný. V tu chvíli jsem přestala vnímat vše kolem, veškerý čas, veškeré lidi, kteří mohli být zhnusení tím, co právě děláme. I já jsem patřila do skupiny lidí, kteří tímto opovrhovali. Ukázat svou lásku můžete i jinak, než tak zvaným "ocucáváním" se na veřejnosti, ale když jsem to teď byla já, vůbec mi to nevadilo. Jeho ruka se dotkla mé tváře a já do ní svou tvář položila, užívala jsem si každý dotyk, který mi s jeho tělem umožnil. Cítila jsem se jako v bavlnce, jako bych se měla každou chvilku pod jeho dotykem rozpadnout na milion malinkých kousíčků.

Svou rukou, jsem zopakovala pohyb jeho ruky. Když se poprvé dotkla jeho tváře, zjistila jsem, že je cítit neviditelné strniště, byl oholený, ale stejně byly jeho tvrdé fousky pod mou jemnou rukou cítit. Měla jsem nutkání, ho po tváři hladit, abych cítila šustění jeho chloupků. Má bříška prstů letmo přejížděla po jeho sanici. Sem a zpátky. Chtěla jsem si zapamatovat každý rys jeho tváře.

Po chvilce se ode mne odtáhl a své čelo opřel o to mé. Měla jsem jsem stále zavřené oči, jako bych je nechtěla otevřít, protože to byla moc krásná chvíle na to, aby skončila. Jenomže jsem nemohla nic dělat a konečně jsem je otevřela. Svůj ret jsem vtáhla mezi zuby a lehce jsem se kousla, abych zjistila, jestli se mi to doopravdy nezdá. A vážně, ne. Byl tu, seděl vedle mě, jeho čelo bylo stále opřené o mé a koukal mi hluboko do očí.

Jeho prsty mi hladily tvář a já se do jeho dlaně ještě víc položila, opět mi ztěžkly víčka tak, že se zavřely. Užívala jsem si jeho dotyku. Nesmírně.

"Neměj zavřené oči, chci se do nich dívat." Řekl potichu, já jsem se pousmála a své oči jsem pomalinku otevřela. Viděla jsem, jak se mu na tváři rýsuje úsměv. Svůj pohled jsem odvrátila a v tu chvíli se mi naskytl ten nejkrásnější pohled na nádherný západ slunce.

"To je nádhera." Řekla jsem s upřímností v hlase a nemohla jsem odvrátit pohled zpátky, musela jsem stále koukat na tu krásu. Nedá se popsat, jak krásné to bylo, sluneční svit se odrážel od vody a slunce přitom pomaličku zapadalo.

"Vidím tu někoho, kdo tu nádheru překonal." Zašeptal mi do ucha a mně v tu chvilku naskočila husí kůže po celém těle. Projela mnou neskutečná zima, až jsem se z toho celá zachvěla. Jeho ruka se obmotala okolo mého ramene a já jsem si opřela hlavu o jeho rameno a kouskem jsem byla v ďolíčku mezi krkem a ramenem, kde jsem si mohla jeho vystouplé tepny.

"A koho?" Zamumlala jsem a koukala jsem se před sebe. Jeho tělo se na chvilku zatřáslo pod malinkým přívalem smíchu.

"Tebe ty trdlo, myslel jsem tím tebe." Uchechtl se a nejspíš zakroutil hlavou, protože jsem cítila, jak se mu trochu pohl krk. Tohle mi zalichotilo, doufala jsem, že to řekne, ale když to řekl, mé tváře zčervenaly, cítila jsem, jak se mi do nich hrne všechna krev v těle. Myslím, že jinde, než v tvářích ji teď doopravdy nemám.

"Tak děkuju." Řekla jsem přihlouple, což zapříčinilo ještě větší zčervenání mých tváří i přes to, že jsem si myslela, že ví cuž to nejde. Vážně, šlo to. Jak se říká, všechno jde, když se chce. Mé tváře doslova hořely studem. Svou tvář jsem víc zatlačila do jeho ramene, aby to neviděl a nemohl se mi tak smát, což mi samozřejmě nevyšlo, protože jsem na sebe tak akorát víc upozornila.

"Ty se červenáš?" Zasmál se a trošku pohl s hlavou dopředu, aby to mohl zkontrolovat. Mé ruce obranně vyletěly k mému obličeji, aby zakryly mou červenající se tvář, což se mi také nepovedlo, protože je za letu stačil zachytit.

"Ať tě to ani nenapadne, je to roztomilé, sluší ti to, když se červenáš." Dal mi pusu na tvář a zase dal hlavu zpátky jen s tím rozdílem, že si jí nakonec opřel o tu mou.

"Jak mi to asi může slušet, když vypadám jak spařené prase, pro boha?" Zasmála jsem se, možná až moc nahlas, podle pohledů lidí okolo nás. Možná ani tak nevadil můj hlasitější smích, jako spíš fakt, že jsem tu s o tolik starším mužem. Bylo poznat, že je to můj učitel? Jak by to mohli lidé poznat? Něco takového se poznat nedá, ne? Byl by průšvih, kdyby se to poznat dalo.

"Ale prosím tebe, jak to mluvíš? Zkazila jsi úplně tu romantickou chvilku." Jak ho tak začínám poznávat, nejspíše protočil očima, protože se absolutně nic neozvalo potom, co to dořekl. Jakou romantickou chvilku? Bylo na tomto něco romantického? Vlatně ano, bylo, západ slunce, jeho ruka obmotaná okolo mých ramen, možná také hezké věci, které mi říkal a já jí takhle zazdila svým mizerným vtípkem, kterému jsem se smála doopravdy pouze já a ještě k tomu nás možná začli sledovat ti lidé.

"Tak promiň, tohle mi ještě moc nejde, je to pro mě novinka." Zvedla jsem hlavu z jeho ramena, sedla jsem si blíže k němu, přičemž jsem pořád sledovala západ slunce, který se neustále zrychloval a proto už sluníčko nebylo skoro vidět. Byl to doopravdy překrásný pohled.

"Už to skoro není vidět, nepojedeme už na tu večeři? Já nevím jak ty, ale já mám docela hlad, nevím, co ty?" Stočil svůj pohled ke mně a čekal na mou odpověď, která ovšem stále nepřicházela, protože jsem přemýšlela, jestli mám vůbec hlad. Asi jo, mám.

"Dobře, pojďme, mám také docela hlad." Souhlasila jsem s ním nakonec. Má hlava se zvedla z jeho ramene a za jeho pomoci jsem vstala ze země. Deku vzal do jedné ruky a druhou rukou chytl tu moji.

Byli jsme na cestě do nějaké restaurace, kterou vybral.