I kill you (PŘEPIS)

12.

Stojím na cvičišti proti Erwinovi. Na sobě mám tílko a tepláky. Znovu na Erwina zaútočím. Kop. Pravý hák. Levý zvedák. Uskočit. Kombinace mi probíhají hlavou neuvěřitelnou rychlostí a my dva vedeme neuvěřitelný boj. Heh....

,,Jsi dobrá. Tvá soustředěnost se zlepšila. A tvá rychlost taky," přikývne Erwin po hodině vyrovnaného boje a já si utáhnu culík. Mlčky přikývnu a začnu se protahovat. ,,Jak jsi na tom v boji proti titánovi? Něco se změnilo?"

,,Dokážu zabít i zvláštní druh. Má přecitlivělost na bolest nehraje roli. Vyrovnám se i lidskému titánovi," odvětím upřímně a on se zamyšleně usměje.

Jak to takhle mohlo dopadnout? Stojím v tělocvičně proti Levimu. ,,Začněte!" vykřikne Erwin a Levi se na mě rozeběhne. Uhni. Poslechu svůj vnitřní hlas, ale nestihnu zablokovat jeho kop, který mi otevře ránu z dřívějška. Dopadnu na zem a znovu začnu krvácet. ,,Vstaň," zavrčí nepřátelsky Levi. Mlčky ho poslechnu. Jakmile se vyškrábu na nohy, zasáhne mě pěstí do čelisti. Znovu skončím na zemi. Levi si na mě obkročmo sedne a napřáhne se k další ráně. Ani neceknu. Jen ho sleduju. Jistě, bolí mě to. Nacházím se v jednom obrovském požáru bolesti. Ale neudělám mu tu radost. Neukážu mu své pocity. ,,Proč?" vyhrkne a zoufale se na mě podívá. Ruka, kterou má připravenou k úderu se mu třese. Jemně se usměju. ,,Proč? Vážně hloupá otázka," vyprsknu spršku krve a vysoká betonová zeď držící jeho opravdové pocity se začne bortit. Pomalu, ale jistě.

,,Proč neuhneš?" upřesní svou otázku a praští mě. Zakuckám se vlastní krví a znovu se na něj podívám. ,,Gomenasai.. Nedokážu změnit minulost. Nedokážu smazat vlastní hříchy. Ale pokud je tohle způsob, jak ti pomoct, tak mě zabij," vysvětlím se slzami na krajíčku. Zvednu ruku a konečky prstů ho něžně pohladím po tváři. ,,Levi, zabij mě," slzy mi začnou samovolně stékat po tvářích. ,,Nenávidím tě," uhne pohledem a já ho dál hladím po tváři. ,,Já vím," přikývnu a vzlyknu. ,,Já vím, Levi. Já vím."

,,Proč si na mě tak hodná?" vyhrkne a mě ze zoufalství v jeho pohledu bodne u srdce. Proč se tváří tak zlomeně, když mě tu mlátí? Nechápu to. No, tyhle úvahy můžu nechat na později. Nemá smysl být naštvaná. Jsem monstrum. A tohle je trest za své hříchy. Ano. Takhle to má být. ,,Opět se ptáš na stupidní otázky, Levi," uchechtnu se unaveně a zavřu oči. ,,Dobrou noc, Levi.."

,,Ne...." vyhrkne strnule a na tvář mi dopadnou jeho horké slzy. ,,Proč pláčeš?" zeptám se ho s úsměvem. Ale oči otevřít nedokážu. Na to jsem příliš unavená. ,,Nechci, aby si umřela!" Páni, ten chlap vážně neví co chce. Mate mě. Vidíme se po třech letech a on mě dostane na pokraj smrti, přičemž u toho začne brečet. Vážně zvláštní.

,,Levi-chan, miluju tě," zašeptám slabě a poslední co slyším je jeho pláč.. Dlouhý, zoufalý pláč zlomeného člověka. Levi, žij.