I kill you (PŘEPIS)

6.

Sedím na větvi stromu. První sluneční paprsky si hledají cestu skrz husté větve stromů. Obloha je zbarvená do ruda, stejně tak jako má mysl. Opírám se o kmen a otupěle pozoruju spící les.

Z rozjímání mě vyruší obrovské těžké kroky. Tyhle kroky. Jsou o hodně těžší než normálního obra. Zatnu zuby a vydám se jeho směrem. Netrvá mi dlouho, abych ho našla. Zůstanu strnule stát uprostřed louky. Přede mnou se tyčí třiceti metrový titán. Jeho tělo nemá skoro žádnou kůži a jeho tvář lemují dlouhé bílé vlasy. Tenhle druh jsem dlouho neviděla. Vlastně, zvláštní druh jsem spatřila jen jednou a to jsem bojovala pro pomstu. ,,Ksó," zakleju, tasím obě dvě katany a rozeběhnu se na něj. Zvládnu to. Zvládnu. Vyhnu se jeho ráně, ale stejně skončím uvězněná v jeho sevřením. Co se to stalo? Vyhnula jsem se. To vím jistě. Tak proč mi teď drtí žebra? Proč?

,,Nebuď si tak jistá příšero," zavrčím a zakousnu se do jeho prstu. Pusa se mi okamžitě naplní nasládlou krví. Není špatná. Začnu pít jako o život. Musím to vypustit. Naplno. Nemůžu si dovolit bojovat s rezervou. Přišel čas to otevřít. Mysl mi zahalí rudý oblak krve. Oči mi zazáří krvežíznivostí. Zabít. Zabít. Zabít!

Useknu mu celé zápěstí a dopadnu na jeho paži. Po bradě mi stékají pramínky krve. Nejspíš budu mít vnitřní zranění. Tipuji to na zlomená žebra a možná poškozenou ledvinu. ,,Svině," zakleju a vyhnu se dalšímu útoku. Tentokrát se mi to povede. Nesmím to protahovat. Zrychlím. Právě teď jsem nejrychlejší na světě. Prokličkuju skrz jeho prsty a zaryju mu meč do zátylku. Obří tělo zmizí a já dopadnu na zem. Někde v mém těle se ozve hlasité křupnutí. Kousnu se do spodního rtu. Nesmím křičet. Celé tělo mi pohltí žár bolesti. Stěží potlačím slzy. Blíží se ke mě kroky. Lidské kroky.

,,Ráda tě zase vidím, dcerko." Ztuhnu. Šokovaně se podívám do ženské tváře, která se nade mnou naklání. Ne... To není možné. ,,Máš být mrtvá," zašeptám a vzápětí zakřičím. Její noha mě přišpendlí k zemi. ,,Takhle se mluví s matkou?" zavrčí posměšně a ještě zesílí tlak. Napřáhnu ruku. Chci přežít. Nechci umřít. Bojím se. Smrt je děsivá. Sundá ze mě nohu a vytáhne mě na nohy. Drží mě pod krkem. ,,Vážně jsi slabá, Hikari. Takhle jsem tě vychovala? Jako totálního slabocha? Zapomínáš na význam té jizvy, drahoušku. A to jsem tak pracně zfalšovala svojí smrt. Mimochodem, slyšela jsem, že jsi chvilku byla u legie. Nechtěj mě rozesmát. Tahat se s tou bandou slabochů? Možná bych tě měla na místě zabít. Ale víš co? To by nebyla zábava. Přežij. Najdi mě dřív, než zlikviduji celé zasrané lidstvo. Zabij mě," přiloží mi čepel mé katany k jizvě a pomalu mi staré zranění znovu otevře. Ječím. Je to ještě horší než poprvé. Chladná ocel opisuje staré znamení. Obličej mám zalitý krví a slzami. Někde uprostřed toho šílenství ztratím vědomí. Naštěstí.

,,Jak to s ní vypadá?" probudí mě Erwinův hlas. Co? Byl to jen sen? Ale palčivá bolest nacházející se v každé buňce mého těla nasvědčuje opak. Otevřu zdravé oko. ,,Jsi vzhůru?" vyjekne Hanji a já se pomalu posadím. ,,J-jo," vydechnu zničeně a palcem si přejedu po nové jizvě, která nahradila tu starou. Ksó. Ona žije. Jak to? Celých deset let jsem věřila tomu, že je mrtvá... Oplakávala jsem jí! A ona si tu pochoduje? Sevřu ruce v pěsti. Zatnu zuby. Mám chuť něco rozmlátit. ,,Jak ti je?" přivede mě zpátky do přítomnosti Hanji. ,,Skvěle," odpovím s jemným úsměvem. Žije. Nevím, jestli být nadšená, naštvaná a nebo brečet. Jedna má polovina jí chce obejmout a ta druhá jí chce brutálně zavraždit.

,,Posloucháš Hiraki?" povzdychne si Erwin a já si konečně dodám odvahu otevřít i to druhé oko. Vidím na něj. Skvělé. Přímo dokonalé. ,,Co se stalo?" položím mu otázku a s jemným cuknutím vezmu na vědomí i přítomnost Leviho.

,,To se chceme zeptat my tebe. Levi tě našel, když tě byl hledat. Byla jsi na prahu smrti. Stačilo fakt málo a zemřela bys," vysvětlí Erwin a já se smutně usměju. ,,Nemožné. Nenechala by mě zemřít. Všechno to naplánovala. Ostatně, vždycky šlo všechno podle ní," poznamenám a vstanu z postele. ,,Neměla bys ještě vstávat. Tvé tělo je pořádně zničené," vyjekne Hanji. ,,Klídek," zasyčím a rozejdu se klopýtavým krokem ke dveřím. Uprostřed kroku se mi podlomí kolena. Zavřu oči. Čekám bolestivý pád, ale místo toho mě obklopí hřejivé teplo. Otevřu oči. Dívám se do tváře Levimu, který mě zachránil před pádem. Položí mě do postele a zamračí se na mě. ,,Lež."

,,Rozkaz, kapitáne."