I kill you (PŘEPIS)

11.

                                                                                      Po třech letech

      Stojím před hradby. Už to budou tři roky, co jsem je neviděla. Za tu dobu jsem procestovala kus země. Viděla jsem pouště, moře, oceány a spoustu dalších věcí, které by měl vidět každý. Dlouho jsem bojovala s Kelly. No, nakonec to skončilo mým vítězstvím. Přestože jsem vyhrála, změnila jsem se. Jizva mi zmizela a vlasy mám kratší. Nejen vzhled se mi změnil. Jsem jiná. Už nejsem Hikari ani Kelly. Jsem někdo nový. Zní to divně což? Nemyslete si, že jsem za ta léta na Leviho zapomněla. V žádném případě. Byl mé světlo. Nezáleželo na obtížnosti situace. Mohla jsem mrznout vysoko v horách, být napadena žraloky, smažit se v poušti, bojovat s titány až do omdlení. Ať se dělo cokoliv, jen vzpomínka na něj mi pomohla jít dál. Zní to jako neuvěřitelné klišé že? Co se tu za tu dobu změnilo? Zajímá mě to. Vyrostl? Zmužněl? Změnil se? Je čas. Za chvilku vyrazí. Levi, čekám tu na tebe.

Brána se otevře a jejich koně vyrazí z bezpečí hradeb. Stojím uprostřed cesty a nemůžu se přestat usmívat. Konečně ho zase uvidím! Vážně se mi po něm stýskalo. Tolik jsem se chtěla vrátit. Ale až teď přišel ten správný čas. Netrvá mi dlouho a já ho uvidím. Nezměnil se. Vůbec. Pořád se tváří stejně chladně a odměřeně. Pořád má tak boží vlasy. Měla bych ho obejmout? 

      ,,Stát!" zařve Erwin ihned, jakmile mě zaregistruje. Levi mě pozoruje. Co si asi myslí? Sleze z koně a rozejde se ke mě. ,,Levi!" vykřiknu nadšeně a rozeběhnu se k němu s úmyslem ho obejmout.

Celým tělem mi projede palčivá bolest. Nechápavě se podívám na jeho ruku držící ostří, které je zabořeno do mého břicha. ,,Co?" zmateně se mu podívám do očí. Nedokážu z nich nic vyčíst. ,,Kvůli tobě zemřela," zavrčí nenávistně a já ho dál sleduju. Co? Kdo? ,,Zabila si jí. Zabila si Petru a tu bandu hňupů," procedí mezi zuby. Myslí jeho tým? Zabila jsem je? Kdy? To bych neudělala. Co se to děje? Něco je tu špatně. A to hodně. Takhle jsem si to nepředstavovala. Takhle to být nemělo. ,,Zdá se, že jsi se změnila, Hikari," přidá se k nám Erwin. ,,Erwine?" vyprsknu kapky krve a podlomí se mi kolena. ,,Možná bych ti měl uříznout ruku," zavrčí vražedně Levi a dupne mi na ránu. Zaječím. Se smrtí Kelly jsem přijala obrovskou slabost. Ztratila jsem nejen svou regeneraci, ale taky mám tělo křehčí než obyčejný člověk. A právě teď se každá má buňka topí v neskutečné bolesti.

,,Kdyby jsi tam tenkrát nepřišla, stihl bych to včas. Přál bych si, abych tě nikdy nepoznal," přitlačí Levi a já stěží zadržím slzy. Nebudu brečet. Nebudu. ,,Levi, nech toho," položí mu ruku na rameno Erwin. Levi zamrká a sleze ze mě. Dál se třesu a krvácím. ,,Zrušíme operaci. Teď nejsi v náladě bojovat," prohlásí Erwin a vyšle světlici. Levi se k nám otočí zády a rozejde se ke svému koni. 

        ,,S tebou jsou problémy," vzdychne si Erwin a hodí si mě přes rameno. ,,Pusť mě. Nechci jít zpátky," prohlásím na pokraji duševního zhroucení. ,,Chceš si odpracovat své hříchy? Přidej se k legii. A staň se mým nástrojem." Nezní to špatně. Přeci jen, byla jsem stvořena jako nástroj pro bojování. Neměla bych mít city. Ano, jsem člověk. Ale má vlastní matka je napůl titán, můj otec je to stejné a já jsem jen mutant zrozen z nenávisti k lidstvu. Tak proč se nestát zbraní? Levi, jedinec, který mě držel u lidství mě odsoudil. 

,,Jak si přeješ, Erwine," spolknu veškerou hrdost a sednu si za něj na jeho koně. ,,To rád slyším. Jsi nepostradatelná figurka."