I kill you (PŘEPIS)

9.

     Do obličeje mi přistane sprška ledové vody. Prudce otevřu oči a posadím se. Celým tělem mi projede palčivá bolest. ,,Konečně vzhůru?" zavrčí Erwin a já se na něj podívám ještě rozespalým pohledem. ,,Já žiju?" zeptám se otupěle a podívám se na své zápěstí, které je zavázané několika obvazy. ,,Naštěstí jo. Levi ti musel dávat první pomoc," vzdychne si Erwin a sedne si do svého křesla. 

,,Proč jste mě nenechali zemřít?" nakrčím nos a probodnu Erwina naštvaným pohledem. ,,Ani nevím. Možná z úcty k tvojí matce," pokrčí rameny a mě se zvedne žaludek jen z těch slov. ,,Ta mrcha si žádnou úctu nezaslouží," zaprskám chladně a vstanu z postele. Každý nádech mě bolí. Léčím se rychle. Tedy, pokud si to zranění nezpůsobím sama. ,,Nechovej se jako rozmazlený sobecký spratek. Tvá matka byla úžasná žena," zastane se jí Erwin a já se protáhnu. ,,Když myslíš. Pokud jste mě nechali žít jen kvůli její památce, je to ještě horší," pohrdavě se usměju, vrazím si ruce do kapes a vyjdu ven. ,,Kam jdeš?!" doběhne mě Erwin. ,,Žiju. Jste spokojení? Uctil si mou matku. A teď by jste mě mohli vypustit zpátky domů. Nechápeš to. Tenhle styl života není nic pro mě. Jsem monstrum. Proto jsem nikdy dřív nešla sem. Mezi lidi. Dokážu akorát zabíjet. Nic víc. Nic míň," vysvětlím chladně a rozejdu se po schodech dolů. Pravda.. Pokud bych tu zůstala, akorát bych je dostala do ohrožení života. A to je něco, co nikdy nedopustím..

       ,,Znovu utíkáš?" promluví na mě známý hlas. Otočím se na Leviho, který se líně opírá o dveře základny. ,,Jo," přikývnu a otočím se k němu zády. ,,Zapomeňte, že jsem tu byla. Je to příliš otravné. Tyhle pouta mezi lidmi," odfrknu si a pokračuju dál v cestě. ,,Nic si nenamlouvej. Zachránil jsem ti život. Ale to bylo jen kvůli Erwinovi. Já sám bych tě nejraději zabil," zavrčí a já na moment ztuhnu. Nebyla jsem s ním dlouho, ale i tak mě jeho slova určitým způsobem zranila. Nic neodpovím a pokračuju dál v cestě.

      O několik hodin později sedím na své větvi za hradbami. Znovu volná. Znovu svobodná. Tak proč se cítím tak sama? Opřu se o kmen stromu a zavřu oči. Tyhle pocity.. Vážně bych nejraději zemřela. Je to otravné. Chuť se rozbrečet jako malé dítě. Chuť někoho obejmout. Chuť vědět, že mě měl někdo rád. Dříve jsem si myslela, že rodičům na mě záleželo. Očividně jsem se spletla.. Mají pravdu. Jsem jen netvor. Je pro mě hřích být naživu. Není to tak, že by mě Levi zlomil. Spíš jsem si díky němu uvědomila, že celý svůj život jsem zlomená. Už nemám co ztratit. Tak proč se nestát doopravdickým netvorem? Má nenávist k titánům se nezměnila. Jen se k ní přidala nenávist k vlastní osobě. 

      "Vypusť mě. Osvoboď mě a už tohle nebudeš moct cítit."

Opět ten hlas. Často na mě mluví. Hlavně když jsem v depresích. Hlas mého vlastního démona. Jsem jako schizofrenik s rozdvojenou osobností. Usměju se a zhluboka se nadechnu. Zní to lákavě. Jsem zbabělec. Vím to. Můžu upadnout do otupělosti a stát se opravdovým démonem a nebo denně zažívat tyhle otravné emoce. Nevím, co je správné a co ne. Ale jedno vím jistě. Chci být mrtvá. A tohle je k smrti nejbližší řešení.

,,Tak pojď na světlo, Kelly."