Long way up 2 |book 2|

Chapter 7

(Z pohledu Kelly)

Vstala jsem a Even tam nebyl. Snažila jsem se od něj najít jakýkoliv vzkaz ale marně. Natáhla jsem se na stůl pro mobil. ,,Evene?" Zeptala jsem se. ,,Ahoj Lásko." Cítila jsem jak se na druhé straně telefonu usmívá. ,,Umm..Kde jsi? Myslela jsem že si konečně uděláme den pro sebe." Opřela jsem se o linku v kuchyni. ,,Hele promiň. Jsem u Jasona s Ruby.." začal vyjmenovávat lidi co tam jsou. Stačila mi zmínka o Ruby a už zase mi bylo blbě. ,,Hm tak si to užijte." Hrála jsem že mi to nevadí a típla jsem mu to bez rozloučení. Zkousla jsem si ret. Tak i Ruby tam je jo? Aha.. Co s ní vlastně pořád má? Bála jsem se o Evena. Nechci ho už podruhé ztratit. Vždyť ho miluju! Potřebuju s někým mluvit.

,,Díky za to že jsi přišel." Pustila jsem Mika dál. Vstoupil dovnitř a dal mi přátelskou pusu na tvář. ,,Bez problému.." přesunul se na gauč a posadil se. ,,..tak o co jde?" Zeptal se. ,,No jde o-" Chtěla jsem něco říct ale on mi dal ruku na pusu abych přestala mluvit. Nic jsem neříkala. ,,Nech mě hádat." Řekl a svou ruku sepjal se svojí druhou rukou. ,,Jde o Evena." Vzdychl a já přikývla. Začaly se mi tvořit slzy co by každou chvílí by mohli vypadnout ven. ,,Kelly..Co se stalo?" Dal mi ruku na ruku. Jeho rukou mi utřel slzu. Teď si asi říkáte proč brečím, vždyť nemám důvod, ale bojím se, že mě opustí, že mě nechá a já se budu trápit. Že mě podvede s Ruby. Já ho nechci znova ztratit. Prostě se o něj bojím. ,,Jel s Ruby a se ostatníma kámošema -nebo kámoškama co já vim..- k Jasonovi domů. Štve mě že tam je Ruby. Co když mě podvádí?" Zalapala jsem po dechu. Doslova jsem se dusila svým vlastním vzlykáním. ,,Kelly tak to určitě není. Dlouho se neviděli určitě si potřebujou jen pokecat. Věř mu alespoň trochu." Utěšoval mě. V něčem měl asi pravdu. Možná to beru moc černě. ,,Dobře.." Souhlasila jsem. Ve skutečnosti jsem si ale myslela své. Vím, že některý holky jsou svině. ,,Tak už neplakej jo?" Pousmál se. A zvedl se z gauče. ,,Pojď něco ti ukážu." Řekl a natáhl ke mně ruku a já se jí ochotně chytla. ,,Kam jdeme?" Vzala jsem z botníku klíče a doklady.
,,Uvidíš." Vyšli jsme z domu a nasedli do jeho auta. Ochotně mi otevřel dveře. ,,Prosím madam.." Řekl vážně. I já nasadila vážnou tvář. ,,Děkuji pane." Oba jsme chytli záchvat smíchu. Mike nastartoval a rozjel se pryč. Začínalo se stmívat. Obloha zešedla a byl vidět i měsíc.

,,Za jak dlouho tam budem?" Provokovala jsem ho už asi deset minut těmito dětinskými poznámkami. Zamračil se a dál se věnoval své cestě. ,,Hele já za chvilku usnu tak by bylo dobrý trošku přidat." Zasmála jsem se. ,,Myslím si, že to není třeba." Sjel z dálnice a před námi bylo vidět město. Milióny světýlek co zářily. ,,Proč?" Ptala jsem se dál. Hrdě se na mě usmál. ,,Protože už jsme skoro tady." Zatočil a rozjel se k jedné z nejvyšších budov co tu byly.