Lives [CZ]

#4 Christine Poppy Belcher

Christine Poppy Belcher, 32 let, Drummondville, Kanada

Pět let jsem se s mým mužem snažila o dítě. Všechny pokusy byly neúspěšné a já začínala být zoufalá. Všechny mé kamarádky z univerzity už dávno vozily kočárky, zatímco já procházela zklamáními. Nemohla jsem uvěřit, že se nám to na podzim roku 2011 konečně podařilo. Byla jsem štěstím bez sebe a můj muž též.

Nakupovala jsem různé oblečky v neutrálních barvách, protože jsem se chtěla nechat překvapit pohlavím dítěte. Dokonce jsem byla ráda i za ty ranní nevolnosti v prvních třech měsících. Termín jsem měla v červnu roku 2012. Nemohla jsem se dočkat. Břicho mi rostlo, a i když jsem si připadala jako vorvaň, nestěžovala jsem si, věděla jsem totiž, že to bude stát za to a za pár měsíců už budu držet mé dítě v náručí.

Do porodnice mě přivezli v noci 11. června. Měla jsem stahy, odtekla mi plodová voda a já začala rodit. Nebudu vám tady nic nalhávat, bylo to hrozné, otřesné. Neupokojilo mě ani to, když jsem po útrpných šesti hodinách konečně držela mého chlapečka v náručích. S mužem jsme se shodli na jménu Benjamin.

Byla jsem šťastná, že mám konečně úplnou rodinu, ale nebylo to takové, jak jsme si vysnila. První dva týdny jsem jakž takž zvládla, ačkoliv byly naprosto příšerné. Ben neustále brečel a brečel. Nespávala jsem. Místo toho jsem se snažila mého syna utěšit. Manžela jsem se snažila nezatěžovat, jelikož vstával do práce a musel být čilý. Ale od třetího týdne jsem se začala pomalu ale jistě hroutit. Prvně jsem to všechno sváděla na nedostatek spánku, ale později jsem pochopila, že tím to není. Nechávala jsem Bena brečet. Nesnažila jsem se ho nijak utišit. Třeba jsem ho jen položila do postýlky a šla se věnovat mému rozečtenému časopisu. Jeho křik mě ve čtení vůbec nevyrušoval. Přestala jsem se o něj starat. Ztrácela jsem o něj zájem. Když jsem ho držela, nic jsem necítila. Připadalo mi, jako bych chovala cizí dítě, ne to moje. Jako by to nebyl můj syn. Někdy jsem k němu také cítila odpor. Nemohla jsem se na něj ani podívat. Vinila jsem ho za to, jak mě za těch pár týdnů dokázal tak moc vyčerpat a unavit. Vinila jsem ho za všechno.

Někdy jsem ho dokonce ani nenakrmila. Brečel, křičel a já moc dobře věděla, že má jenom hlad, ale odmítla jsem ho nakojit. Nezajímala jsem se o něj.

Každým dnem se můj stav zhoršoval. Psychicky jsem se zhroutila. Přes den jsem samým zoufalstvím brečela a v noci též. Manžel si toho všimnul. Zajímal se o můj stav, ale já to sváděla na vyčerpanost. On si to ale nemyslel. Vzal si na pár dní dovolenou s tím, že se mi pokusí se vším pomoct. Ale ani to mi nepomohlo zlepšit můj stav. V průběhu dvou dnů jsem o Bena ztratila všechen zájem. Odmítala jsem ho. Nechtěla jsem se ho ani jen dotknout. Manžel se bál. O víkendu dal Bena jedné z jeho babiček, a pak mě přesvědčil, abych navštívila psychologa. Prvně jsem nesouhlasila, ale on na mě naléhal tak moc, že jsem nakonec stejně kývla.

Stačila hodina povídání s postarším mužem, aby mi po mých slovech, jak se o Bena vůbec nezajímám a je mi naprosto ukradený, dokázal diagnostikovat laktační psychózu. Dříve jsem vůbec netušila, že něco takového existuje. Prý se občas stává, že matka po porodu ztratí zájem o dítě a že se to dá snadno léčit. Musela jsem začít brát léky. Psycholog mi nařídil, abych ho dvakrát do týdne navštívila.

Manžel si prodloužil dovolenou a staral se o Bena místo mě. Pomáhal mi a chápal mě. Na internetu najížděl na všechny stánky o laktační psychóze a neustále je studoval. Někdy mi to lezlo na nervy.

Navštěvovala jsem psychologa přesně podle jeho nařízení, dvakrát do týdne, polykala jsem prášky, ale ani po třech dalších týdnech se můj stav nezlepšil. Ben mi byl stále totálně volný. Frustrovalo mě to. Nic takového se nikomu z mého okolí nikdy nestalo. Nikdo o tom nic nevěděl.

Po měsíci jsem se snažila navázat k Benovi nějaký vztah. Občas jsem ho podržela, pohladila nebo se na něj alespoň usmála. Manžel ho živil sunarem, protože já ho kojit nemohla.

Věděla jsem, že jsem hrozná matka kvůli tomu, že nemám ráda své dítě. Chtěla jsem ho milovat, ale nešlo to.

Po dalších dvou týdnech jsem začala trávit s Benem nějaký čas o samotě. Povídala jsem si s ním, přestože mi určitě nerozuměl. Někdy jsem s ním šla dokonce na krátkou procházku.

Psycholog mi řekl, že se všechno pomalu vrací do normálu. Že za chvíli budu určitě moct vysadit prášky.

A tak se taky stalo. Po pár dnech se u mě zase objevil zájem o mé dítě. Byla jsem ráda za každou chvíli, kdy jsem ho mohla držet. Jeho dětský úsměv mě vždy neskutečně potěšil. A jeho pláč mi do těla nahnal pocit starosti, že se s ním něco děje. Všechno bylo konečně tak, jak to být mělo.

Přestala jsem brát prášky, zrušila sezení s psychologem a začala znovu žít normálně. Jako normální matka. Byla jsem ráda za každý moment strávený s ním, ačkoliv mě to občas vyčerpalo.

Od té doby uplynuly tři roky. Manžel by se rád pokusil o další dítě, ale já zatím odmítám. Jsem až moc vystrašená, že by se mi laktační psychóza vrátila. Vím, že to riziko tady je.