Lives [CZ]

#1 Maija Esteri Järvi

Maija Esteri Järvi, 19 let, Seinäjoki, Finsko

Pamatuju si všechny pocity, když jsem se na sebe dívala do zrcadla. Tak strašně jsem se nesnášela. Rukou jsem si jezdila po břiše a hledala přebytečný tuk, kterého tam bylo požehnaně... teda alespoň jsem si to myslela. Nemohla jsem vidět svůj odraz bez toho, abych se nechtěla vysvléct ze své vlastní kůže. Pokaždé když jsem stoupla na váhu a viděla to obrovské číslo, nenáviděla jsem se ještě víc. A to jsem vážila jenom 49 kg. Bylo mi pouhopouhých čtrnáct let a já měla v hlavě zafixované, že jsem příliš tlustá. Ani jedna z mých spolužaček tehdy nevážila přes 44 kilo. Ani jedna jediná. Připadala jsem si odporně. Neměla jsem tak tenké nohy jako ony. Má stehna byla příšerná. Dokonce jsem si zakázala nosit sukně a šortky. Myslela jsem si, že by si na mě kvůli mé váze každý ukazoval.

Má rodina byla vždy dokonalá. Patřili jsme do té vyšší třídy ve městě. Bohatství, zbytečné dárky od rodičů za to, že se mnou a mou o dva roky mladší sestrou netráví tolik času. Vším tímhle se nás snažili rozmazlit. Dostávaly jsme kapesné v takové výši, že bychom si za to mohly koupit ten nejnovější mobil, který zrovna vyšel. Ale já po tomhle na rozdíl od mé sestry nikdy netoužila. Chtěla jsem jenom trochu pozornosti, které se mi nedostávalo.

Na jaře, kdy mi táhlo na patnáct, jsem odstartovala něco, s čím jsem nikdy neměla začínat. Brouzdala jsem po internetu a zkoumala všechny pro ana blogy, které jsem jenom mohla najít. Stahovala jsem si obrázky, které mě měly nějakým způsobem motivovat. Četla jsem si texty o nezdravém hubnutí a myslela si, že je to jediná cesta k perfektní postavě, po které jsem tak moc toužila.

Začátek byl těžký. Neustále jsem slyšela, jak mi kručí v břiše, ale odmítala jsem jíst. Svačinu, kterou mi připravila naše služka, jsem vyhodila do koše jen, co jsem zašla za roh naší ulice. Místo toho jsem si koupila pouhopouhé jablko v kantýně a to bylo mé jídlo na celý den. Žaludek jsem si zaplňovala vodou. Ze začátku jsem večeře doma odmítala se slovy, že mi není dobře, později jsem si je začala nosit nahoru do pokoje a vždy je vyhodila do koše, který jsem ráno vždycky pečlivě odnesla do kontejneru. Měla jsem ze sebe tak dobrý pocit. Byla jsem pyšná na to, co všechno dokážu.

Noci jsem trávila pročítáním ana blogů. Občas jsem přidala svůj komentář. Zdálo se mi, že mezi ně zapadám... že konečně mezi někoho zapadám a nejsem jenom ta holka bohatých rodičů.

Každý den nejméně třikrát jsem kontrolovala svou váhu. Pokud neubyl alespoň gram, zakázala jsem si i to jablko. Lila jsem do sebe jenom vodu.

Začínala jsem zacházet do naprostých extrémů. Na nějakých blozích jsem se dozvěděla, že pomáhá projímadlo. Hned další den jsem pádila do lékárny i s dostatečným obnosem peněz. Domů jsem se vracela už s koupeným projímadlem. Večer toho dne jsem se za dlouhou dobu zase najedla. Místo jednoho měsíčku jablka jsem do sebe nacpala šest opečených brambor a trochu zeleniny. Maso a zbytek nedojedeného jídla jsem vyhodila. Projímadlo jsem si dala hned po posledním spořádaném soustu. Pamatuju si, že jsem pak noc strávila na záchodové míse... ale cítila jsem se prázdně a to bylo dobře, tak jsem to přesně chtěla. Tohle jsem praktikovala několik týdnů, dokud jsem se nedočetla o něčem lepším, o něčem, po čem mi nebude špatně.

Vata namočená do pomerančového džusu. Zdálo se mi to o mnoho lepší než projímadlo, a proto jsem to vyzkoušela hned, jak to bylo možné. Z lednice jsem ukradla džus a s lékárničky vzala vatu. Natrhala jsem ji na menší kousky a každý jeden namočila do džusu. Nebylo až tak těžké to spolknout.

Tímhle způsobem jsem ztratila pět kilo a konečně se dostala na číslo 44. Pamatuju si, že jsem si na začátku říkala, že u toho čísla přestanu a začnu se zase normálně stravovat. Nestalo se tak. Z velké části na tom měla asi podíl ta nevšímavost okolí. Nikdo si nevšiml, že jsem ztratila pár kil. Vůbec nikdo a právě kvůli tomu jsem musela pokračovat. Ale na druhou stranu jsem i pokračovat chtěla. Nedovedla jsem si představit, že bych začala normálně jíst. Jídlo se mi hnusilo. Bylo mi odporné.

Všechny spolužačky, se kterými jsem si rozuměla, jsem od sebe odehnala. Nechápaly mě. Neznaly mě. Dívala jsem se na ně s opovrhnutím, protože najednou jsem byla já ta štíhlá. Já byla ta, která zase mohla začít nosit sukně a moha se chlubit vyzáblým břichem... možná až moc vyzáblým, ale já si to tehdy neuvědomovala. Neuvědomovala jsem si, že trpím mentální poruchou stravování. Neuvědomovala jsem si, že mám anorexii a pokud někdo urychleně nezakročí, můžu samu sebe zničit. Neuvědomovala jsem si nic. Záleželo mi jenom na váze, která rapidně klesala. Ale já pořád nebyla spokojená. Ani po té, co jsem dosáhla kulaté čtyřicítky, jsem neplánovala skončit. V zrcadle jsem neustále viděla tu baculatou holčičku... a taky jsem si tak připadala.

Noci jsem probrečela. Na ničem, nikom, mi nezáleželo. Všechno mi bylo ukradené, chtěla jsem jenom hubnout. Projevila se u mě nesoustředěnost. V hlavě mi kolovala jenom nenávist k jídlu. V hřebenu mi zůstávalo čím dál víc vlasů, ale já si toho nevšímala. Nevšímala jsem si ani toho, že jsem dva měsíce nedostala menstruaci.

Lidi si začali všímat. Překvapilo mě to. Snažili se mě donutit jíst, protože mi podle jejich slov začínaly být vidět žebra. Ale to pro mě bylo něco jako pochvala a já věděla, že to co dělám, dělám správně a nemůžu přestat.

Den ode dne jsem si ale připadala slabší a slabší. V tělocviku jsem nejednou omdlela. Po mém posledním pádu, to učitelka začala řešit. Zavolala mým rodičům, kteří byli bohužel doma. Tak strašně jsem si přála, aby se v té chvíli nacházeli někde na opačné straně zeměkoule.

Doma mě donutili, abych se postavila na váhu. U čísla, které se na ní objevilo, se zděsili, já v duchu zajásala. 38 kilo. Večer do mě nacpali večeři. Dohlídli na to, abych spořádala všechnu rýži i flák masa. S nechutí jsem tak učinila, ale před zalehnutím do postele jsem si dala projímadlo.

Takhle to probíhalo asi týden, poté mě matka vyzvedla ve škole a zamířila se mnou přímo do nemocnice. Doktor se ani nemusil snažit, aby mi dokázal diagnostikovat mentální anorexii. Byla jsem na tom vážně špatně. Několik týdnů si mě tam nechali a cpali do mě jídlo. Začínali zlehka. Jogurty a tekuté výrobky, které mi nemohly ublížit. Postupně dávky stupňovali a poslední týden mého pobytu v nemocnici jsem už konzumovala normální dávky jídla. Cítila jsem na sobě příbytek váhy.

Když mě pustili z nemocnice, chtěla jsem u jezení zůstat, ale nemohla jsem. Naprosto jsem selhala jen, co jsem zahlédla projímadlo zahrabané pod hromadou spodního prádla. Znovu jsem přestala jíst. Když jsem měla jít na kontrolu do nemocnice, vypila jsem snad tři litry vody. Ze začátku nic nepoznali, ale později jsem byla znovu odhalena.

Znovu jsem byla donucena strávit několik týdnů v nemocnici, ale po mém posledním dnu tam mě neposlali domů, nýbrž na psychiatrii. Trčela jsem tam několik nekonečných měsíců. Dokonce jsem tam oslavila i své šestnácté narozeniny, na které jsem se celý svůj život tak moc těšila.

Psala jsem si deník, který mi měl podle ostatních pomoct. Byly v něm všechny mé pocity. Taky jsem si v něm slibovala, že s anorexií je konec, ačkoliv jsem věděla, že to nikdy nebude konec, že to bude součást mého života až do smrti, protože je to v mé hlavě a už to z ní nikdy nezmizí.

Jakmile mě propustili, nutila jsem sama sebe k jídlu a kupodivu se mi to dařilo. Deník jsem si psala dál. Pomáhal mi. Všechny ana blogy, které jsem si uložila do oblíbených položek, jsem okamžitě odstranila a neplánovala se na ně ještě někdy podívat.

S občasným zakolísáním jsem takhle zvládla další dva roky. Jedla jsem a sama sobě říkala, jakou krásnou postavu mám. Měsíc po mých osmnáctých narozeninách jsem si sbalila kufry a odjela na univerzitu dvě stě kilometrů daleko od domova. Od té chvíle je všechno jinak. Neodmítám jídlo, žiju svůj život tak, jak jsem vždycky chtěla. Nejspíš jediné co jsem potřebovala, bylo vypadnout pryč.

Na tenhle příběh se snažím zapomenout, ačkoliv vím, že se to nikdy nestane. Minulost tu bude vždy se mnou a s anorexií budu muset nadále bojovat.