Ti, kteří naslouchali dešti

Prolog + Kapitola 1. Není cesty zpět

Prolog

Byly tam vždycky. Míjeli se každý den, tím druhým nikdy nepovšimnuti. Žijící si jen ve své vlastní, malé představě světa, jako dvě vesmírná tělesa, den za dnem kolem sebe kroužících s osudem se nikdy nestřetnout. Bylo potřeba správné místo, správný okamžik, aby se konečně dotkli. Jediný dotek, který zapříčinil, že se stali jednou bytostí.

Kapitola 1.

Ten den přišla Amy Webová do práce pozdě. Na ulicích nebylo přes provazce deště téměř vidět na cestu, jak už bylo pro podnebí na Ostrovech běžné.

„Jdeš pozdě," hlesl bezvýrazně pan Bates hned poté, co se za dívkou zabouchly dveře.

„Omlouvám se, musela jsem ještě s něčím pomoct matce," omlouvala se mu, zatímco si ždímala vlasy.

„Řekl jsem to, když jsem tě přijímal a řeknu to znovu. Pokud nejsi schopna zvládat rodinu i práci nemá cenu, abys sem chodila." Sklonila pohled a přešlápla z nohy na nohu.

„Už se to nebude opakovat," Pan Bates si odfrkl a sjel Amy pohledem. Zarazil se u kaluže vody, která po ní zbyla. „Ukliď to a přijď za mnou. Přišly mi objednávky z Canneru." V Amyiných očích poskočila jiskřička nadšení. Ty chvíle, kdy ji pan Bates zaučoval do tajů cukrářské řemesla, byly pro ni z celého času stráveného tady ty nejoblíbenější.

Patrick Bates vlastnil malou pekárnu v obchodní čtvrti, kterou tvořilo pár pro život nejnezbytnějších podniků. Svého času byl vyhlášeným cukrářem celého Canneru. Sbíral jednu cenu za druhou až jednoho dne, kdy získal tu největší, Skleněný vítr, ho opustila vášeň. Sebral se, opustil město a odkázal svůj život ke stereotypnímu pečení chleba s občasnou zakázkou z míst, kde dříve jeho hvězda zářila jasněji než noční obloha.

To on byl tím, kdo přivedl Amy k myšlence, že za vodami jejího domova není jen pustina, ale další svět, který jen čeká na to, až bude moci přijmout někoho, jako byla ona. Docela odvážný sen pro někoho, jehož rodiče nikdy neopustili Ostrov. Očekávalo se, že jako nejstarší dcera se vdá a bude dále přežívat, jako to jejich rodina dělala už po staletí.

„Slyšel jsem, že se o tebe zajímá Archibaldův syn."

„Jen řeči," hlesla, aniž by se k němu otočila a udeřila pěstí do těsta. V té chvíli bylo ráda, že stála Batesovi zády, on tak nebyl svědkem jejího návalu vzteku.

„Je to dobrá partie. Tvoje matka musí být nadšená." Amy v jeho blízkosti strávila už dost dlouho dobu, aby v jeho na první pohled milých slovech poznala skrytou narážku.

„To je," odhodlala se i přes svou nechuť dále pokračovat v konverzaci. Ani jindy tak uklidňující hnětení těsta nedokázalo odvést pozornost od kousavých řečí Patricka Batese.

„Kdy odjíždíš?" zeptal se najednou.

„Nemám dost peněz," odpověděla bez zaváhání. V poslední době se kolem ní ta otázka vznášela čím dál častěji. Odfrkl si.

„Jen výmluvy. Říkám ti, buď odjedeš hned, nebo se po zbytek života zahrabeš tady. To snad chceš?" Povzdechla si a sáhnula po utěrce. Z jeho úst to vše znělo tak jednoduše. Jenže on se narodil jako Měšťan a mohl tedy volně cestovat. Ne jako Amy.

„Kolik ti zbývá?" zeptal se po chvíli. Promnula si čelo.

„Můžeme si o tom promluvit někdy jindy?"

„Jak chceš." Zvláštní, že i když pan Bates opustil Canner dobrovolně, stejně toužil po tom, aby se na jeho dílo nezapomnělo. I kdyby to mělo být skrze do města nelegálně propašovanou žačku.